Děti ulice

Podle Organizace spojených národů dnes na světě žije přibližně 150 milionů dětí na ulici. V Nairobi, hlavním městě Keni, je to 60 tisíc dětí ve věku od 3 do 18 let. Přibližně pro 40% z nich je ulice domovem, zbylých 60% na ulici „pracuje“ a tím alespoň minimálně podporuje svou rodinu. Některé z nich tam posílají rodiče, aby pracovaly nebo žebraly.

Dětský fond OSN - UNICEF rozděluje děti ulice (street children) do tří skupin: „rodina na ulici“, „pracující na ulici“ a „žijící na ulici“. Děti z „rodin na ulici“ jsou ty, které žijí na ulici se svými rodiči, sourozenci, či jinými příbuznými. „Pracující na ulici“ jsou děti, které se na noc vrací domů. Mají kde spát, ale nemají co jíst, nemají peníze na základní ošacení, zdravotní péči a školné. Tyto děti ráno vychází do ulic, na tržiště či do center měst, kde buď žebrají, čistí boty, nebo se snaží něco prodávat. Někdy se jim říká místo „děti ulice“ také „děti trhu“.

Děti žijící na ulici často přišly o své rodiny kvůli válce či nemocem. Bývají to i děti, jejichž rodiče už neměli žádnou možnost se o ně postarat. Některé z dětí utíkají z domova před násilím, alkoholismem, či před problémy, které už se v jejich očích nedaly jinak řešit. Žijí v ulicích měst, nemají co jíst, je jim zima. Tyto děti nemají nikoho, kdo by se o ně postaral. I pokud nějakou rodinu ještě mají, často s ní neudržují žádný kontakt. Jsou nejjednodušším terčem vražd, znásilnění a přepadení. V ulicích Nairobi se v posledních letech objevily i děti, které se na ulici již narodily jiným „dětem ulice“.

Obyvatelům měst se děti v ulicích nelíbí, a bohužel jim to někdy dávají najevo. Většinou si ale neuvědomují, že téměř ve všech případech za situaci těchto dětí nese vinu někdo jiný (jejich rodiče, či příbuzní, situace ve městě a podobně), a že jsou tyto děti odrazem celkové situace ve společnosti. 

Aby byly děti schopny v této „džungli“ přežít, musí být součástí nějaké pouliční skupiny. V tomto společenství si navzájem pomohou, pokud někdo z nich má problém (násilí, obtěžování policisty, onemocnění). Pokud by jedno z těchto dětí „hospodařilo“ na vlastní pěst, nikdy by si nevydělalo dost peněz na jídlo, často by bylo terčem okrádání a jeho život by nebyl dlouhý. Skupiny pro tyto děti plní funkci rodiny, ve které má každé dítě svou roli. Někdo hlídá místo, kde společně spí, kde mají zásoby a peníze. Někdo shání jídlo a vodu, někdo vydělává nebo žebrá. Díky této „nové rodině“ každé dítě někam patří. Ví, že si je někdo cení, a v neposlední řadě ví, že když bude v nouzi, někdo se za ně postaví. Jejich pouta jsou tak silná, že málokteré dítě by chtělo opustit ulici a své druhy, které na ní má.

Na děti ulice číhá na každém rohu nebezpečí, které je může kdykoli zabít: nedostatek jídla a vody a nebezpečné choroby (břišní tyfus, malárie, AIDS, různá kožní onemocnění) jsou těmi nejběžnějšími. V noci i v Africe mohou v některých oblastech teploty klesat až k bodu mrazu, a pokud nejsou děti v jejich provizorních obydlích s jejich skupinkou, hrozí jim i omrzliny. V ulicích měst je rozšířená konzumace drog (toluen, lepidla), díky kterým děti alespoň na chvíli mohou zapomenout na hlad, žízeň, strach a stesk. Krádeže a bitky jsou na denním pořádku. 

Některé charitativní organizace ve svých prospektech ukazují děti ulice jako sladké a nevinné. Realita je ale úplně jiná. Tyhle děti bojují o svůj život. Často jsou drogově závislé, s jizvami v obličeji, vymlácenými zuby, nevábně vonící a někdy pro jistotu i s nožem v kapse. Ani dětská prostituce není na ulici výjimkou. Pro dívky je téměř jedinou možností, jak se v noci dostat z nebezpečí ulice a jak se zbavit hladu. Bohužel ale vede také k šíření viru HIV a k dalším pohlavním nemocem. Může se stát, že dívka otěhotní a potom vychovává i své dítě na ulici. 

Budoucnost těchto dětí je nejistá a proto potřebují pomoc. Sami se do „normálního“ světa totiž již vrátit nezvládnou.