Děti školu prostě milují
O vztahu ke vzdělání
Vztah dětí ke škole, učení a učitelům vyplývá z toho, že dobře vědí, jak je vzdělání díky vysokým nákladům pro mnoho z nich prakticky nedostupné. Všude je tak cítit vděčnost dětí za to, že se mohou učit. S jakýmkoliv žáčkem jsme dělaly krátký medailonek nebo rozhovor, tak naprosto upřímně vyprávěl, jak má rád svou školu, jaké má oblíbené předměty a měl jasno o svém budoucím povolání, tedy o cíli, kterému jej škola dovede. Nejčastěji zaznívaly profese jako doktor, pilot a učitel. Právě ten je vnímaný jako dobré a užitečné povolání. Děti jsou vděčné za své studium a vědí, že na jejich školách učitelé pracují někdy i zdarma a dobrovolně. Studenti jsou jim (nejen) za to tak vděční, že chtějí časem také učit, aby vrátily dalším generacím dětí to, co dostaly od svých učitelů. To je krásné. Čím jsou děti starší, čím vyšší stupeň školy navštěvují, tím více si studia váží. Je skoro nepředstavitelné, že by někdo prohlásil: „Dneska se mi nechce do školy nebo na přednášku.“ Nebo to dokonce udělal.
Ve městě i na venkově je z dětí cítit také velké odhodlání školu dokončit. Možnosti se samozřejmě trošku liší, protože třeba na vesnicích nejsou ty nejlepší podmínky ke studiu - ať už proto, že se děti musejí podílet na zajištění obživy a nebo je škola prostě strašně daleko. Tradice je tradice a například ve kmeni Luo je zvykem, že nejmladší syn zůstává s rodinou, aby se postaral o zemědělské práce a o své staré rodiče. S tím jak si všichni vzdělání berou k srdci, souvisí i velké množství motivačních citátů a hesel, visících na stěnách ve třídě, napsaných na budovách škol a všude možně jinde. Takové nápisy zní např. jako „Stůj nohama na zemi, ale hlavu měj v oblacích, abys dosáhnul svého cíle.“ Úžasné je, že tahle vznešená idea visí v nějaké úplně malinké škole, pomalu hliněném domečku, kdesi v horách.
O učitelích a učení
Respekt a obdiv k učitelům se u dětí projevuje doslova na každém kroku, během vyučování i mimo něj. Jde o takovou přirozenou symbiózu formálních i neformálních projevů úcty. Když třeba v Utu Academy přijde Adada (zakladatel a ředitel školy v jedné osobě) do třídy, děti povstanou a nahlas sborově pozdraví: „Good morning, teacher Adada, how are you?“ a on jim odpoví. Na druhou stranu, když jej potkají na chodbě nebo jdou kolem jeho kanceláře, tak jej neformálně kamarádsky pozdraví, zamávají a jdou dál. Adada je ale ve svém vztahu k dětem naprosto výjimečný. Všichni v Utu Academy ho milují a vzhlížejí k němu, ale i v jiných školách se děti chovají ke svým učitelům velmi hezky. Ale v průběhu vyučování nikoho ani nenapadne, že by byl hubatý, odmlouval nebo vykřikoval, aniž by dostal slovo. Žáci se vytrvale hlásí, dokud nejsou vyvoláni a mohou odpovědět na otázku. V některých třídách používají děti místo zvednuté ruky luskání prsty, což nám v našem kontextu může přijít neuctivé, ale pro ně je to „normálka“.
Ať už žák odpověděl správně nebo špatně, učitel vyzve ostatní, aby mu za jeho aktívní přístup zazpívali třeba: „You are the Superstar“ Je tím spravedlivým, který společně se spolužáky ocení předvedený výkon. Zajímavé a pro žáky jistě motivující jsou hodiny, kdy děti samostatně vedou výuku. Ne jako v Česku ve volných hodinách, ale normálně, během vyučování. Jak v Kibeře (jeden z největších slumů v Africe, na jihozápadním okraji keňského hlavního města Nairobi), tak i v Paponditi je běžné, že prostě žák vede hodinu a všichni ostatní jej berou vážně jako druhého učitele, poslouchají a počítají příklady. Dokonce jej oslovují: „Pane učiteli.“ Kdo se potom může divit, že po tomto povolání zatouží tolik školáků?
O pobytu ve škole
Na naše poměry by se mohlo zdát, že je škola v Keni strašně dlouhá. Žáci začínají cca v sedm hodin ráno a odcházejí cca v sedm večer. Je to takový dvanáctihodinový pobyt od nevidím do nevidím. Jen ti nejmenší končí dříve, tak asi ve tři odpoledne. Jak děti zvládají něco tak vyčerpávajícího jako je být 12 hodin ve škole? Snadno. Prokládají duševně náročnou výuku v hodinách fyzickou aktivitou. O přestávkách, po 45 minutách ve třídě, prostě vyběhnou ven na školní dvůr nebo hřiště a hrají si. Naprosto to vyhovuje jejich potřebám a po „své dávce pohybu“ zůstávají děti živé a čerstvé pro další hodinu. Kromě volné zábavy a her se občas některé třídy věnují v rámci organizovaných přestávek nacvičování různých písniček a představení nebo třeba tradičních tanců.
Ještě je důležité poznamenat k té délce pobytu ve školní budově, že hlavně v Kibeře jsou v ní děti až do večera, protože je v ní bezpečí a také dobré podmínky k tomu aby si napsaly úkoly a udělaly další věci do školy. Doma totiž pro sebe mnohdy nemají ani stůl nebo potřebnou lampičku, aby na úkoly viděly. Co se předmětů týče, učí se děti takovou tu „klasiku“ jako jsou angličtina, svahilština, matematika nebo sociální vědy, ale celkem překvapivě již na základní škole také o environmentálních tématech, a to v samostatném předmětu. Je skvělé, když děti vnímají otázky životního prostředí a ekologickou situaci jako něco důležitého, protože se o tom učí i ve škole. Tento předmět je spojen i s praktickou výukou, v rámci které si studenti na políčku u školy na rostliny „sáhnou“, usilovně zahradničí a sázejí stromy.
O jídle ve škole
Pro některé děti, obzvláště z nejchudších rodin je jídlo ve škole často to jediné „pořádné“, které za celý den mají. V Kibeře v Utu Academy je každý týden stejný jídelníček, ve kterém se pravidelně opakují jednoduchá, ale velmi chutná a výživná jídla. Děti si tak ve škole mohou v pondělí dopřát rýži s fazolemi, v úterý ugali se zeleninou, ve středu směs luštěnin a ve čtvrtek a pátek zas něco jiného. V průběhu dne dostávají děti ještě čaj v rámci pravidelných tea-breaks. Anička s Katkou ochutnaly všechno, co měly děti přes týden k obědům a nemohly si jídla vynachválit. Včetně porcí, které byly velké jak pro kanadské dřevorubce. Dále si děti v Utu Academy mohou koupit svačinky od „přestávkových prodavaček“, které o pauzách nabízejí dětem všechno možné - nanuky, bonbónky, sušenky nebo smažené brambory.
Zazvonil zvonec a vyprávění je konec
Jako všude na světě i vyučování v Keni vládne čas a děti ho ctí stejně jako školu. Přestože jim někdy cesta do školy zabere třeba i hodinu nebo víc, jsou na svém místě vždycky včas, třeba i o půlhodinu dříve. Pozdní příchody způsobené nedbalostí jsou naprostou výjimkou. Ve školách v Kibeře a Paponditi neexistuje žádný centrální elektrický zvonek, jak jej známe od nás, kdepak. Na chodbě nebo venku na stromě visí kovový zvon, zvoneček nebo jen kus plechu a čeká na svého „zvoníka“. Tím je vždy jeden z žáků. Když ke konci vyučovací hodiny v Utu Academy viděla překvapená Katka jednoho z žáků, jak si bere do ruky jakousi paličku a odchází ven, vyrazila za ním a zjistila, jak je to tedy s tím zvoněním. Chlapec na zvonec ohlásil konec hodiny, začala přestávka, děti se vyhrnuly ze tříd. Symbolicky tak současně končí i naše vyprávění o tom, co letos na podzim zažily cestovatelky Katka s Aničkou ve školách během návštěvy Keni. Ovšem to zdaleka není všechno, na pokračování jejich dojmů z cest se můžete těšit někdy příště.
Centrum Dialog, o.p.s. směřuje již více než 20 let většinu aktivit do podpory vzdělávání. Díky projektu adopce na dálku s názvem „Pošli špunta do školy“ mohou na vzdělání dosáhnout i děti z nejchudších rodin. Šanci na lepší život tak dostalo již 4 000 dětí z Keni a Guineje. Pošlete i vy Špunta do školy a změníte daleko víc, než byste čekali.
