Kde se škola bere vážně

Jaký je příběh Vašich adopcí na dálku?

To je poměrně dlouhá historie. Aktuálně máme skrze adopci na dálku adoptované vlastně druhé dítě, druhého kluka. Prvního jsme měli adoptovaného někdy od roku 2002 nebo 2003. Nevím přesně, musel bych se podívat do papírů, ale vím, že byl z Guineje. Začali jsme ho podporovat, když mu bylo asi 4 nebo 5 let, byl hodně malý a my jsme mu posílali peníze až do té doby, než dostudoval školu. Poté jsme vlastně hledali nové dítě k adopci, a protože je pro nás problém komunikovat ve francouzštině, rozhodli jsme se, že adoptujeme další dítě v Keni.

Jak dlouho jste vybírali nového „Špunta“?

Bylo to jednoduché, vlastně jsme se jen s dotazem obrátili na Centrum Dialog, ti nám doporučili Yunuse a my jsme souhlasili. Já si myslím, že to tak bylo správně, protože Kafé (chlapec je celým jménem Yunus Khalil Skafe, ale v jeho okolí mu nikdo neřekne jinak než Kafé:) měl nějaké adoptivní rodiče, kteří adopci ukončili, takže on měl vlastně „rozestudovanou“ vyšší střední školu. Díky adopci může studium dokončit, je v posledním ročníku a měl by v prosinci dělat závěrečné zkoušky. Bylo potřeba najít adoptivní rodiče, kteří by Yunusovi pomohli dostudovat, takže jsme akceptovali nabídku, kterou nám doporučilo Centrum Dialog.

Kde se vzala myšlenka na cestu do Keni?                                           

Tak nějak zajímavě se to poskládalo. My se totiž jako škola také účastníme adopce na dálku přes jinou organizaci a v Keni máme adoptovaného studenta, kterého kdysi dávno adoptovala moje třída, a už je to teď asi 13 let. Když se s adopcí začínalo, bylo chlapci asi 7 let. S naší pomocí se mu podařilo vystudovat medicínu, a tak jsme se s kolegy ze školy rozhodli, že jej a jeho školu navštívíme. Když jsem se doma zeptal, kdo chce na výlet do Keni, byli všichni pro, takže vyrazila i naše šestičlenná rodinka. No a při té příležitosti jsme se rozhodli také navštívit Yunuse v Nairobi. Návštěvu se nám sice v kooperaci s Centrem Dialog podařilo zorganizovat až, když jsme byli v Keni, takže byla relativně krátká, ale povedlo se.

Jak výlet do Nairobi probíhal?

Do hlavního města za Yunusem jsme nevyrazili jako celá rodina, ale byl jsem tam jenom já, moje devatenáctiletá dcera Štěpánka a řidič, kterého jsme si pronajali a který se v Nairobi, na rozdíl od nás, skvěle vyznal. Nasedli jsme do jeho auta a zamířili do Kibery, velkého slumu uprostřed města, kde je Yusufova škola. Když jsme přijeli do Kibery, byli jsme dost překvapení a upřímně řečeno si nedokážu představit, jak to tam vypadá, když prší, protože žádná z těch cest není dlážděná. Všechno je to tam prostě na hlíně. Prostě nevím, jak se tam ty lidi během dešťů pohybují. Měli jsme ale štěstí, bylo období sucha a nepršelo, takže se tam pohybovat dalo. Přijeli jsme ke škole, kde už na nás čekal pan ředitel s Yunusem. Pozdravili jsme se, popovídali si a pak nám ukázali školu. Navštívili jsme asi 2 třídy, abychom viděli, jak škola funguje a jak děti reagují, když přijde nějaká návštěva do třídy.

Co Vás ve škole nejvíc zaujalo?

Jako učitel na gymnáziu jsem samozřejmě porovnával, jak to vypadá ve třídách v Africe a u nás, a musím říct, že mi přišlo, že v té Africe je daleko větší disciplína než u nás. Když přijde návštěva do třídy, tak všechny děti vstanou a pozdraví: „Dobrý den, pane řediteli“, pan ředitel něco řekne a oni mu zase odpoví. Mají nacvičenou určitou konverzaci - na pár vět od pana ředitele navazuje odpověď dětí. Jinak byly děti opravdu tiché, hodné a poslouchaly, což je opravdu velký rozdíl oproti tomu, co znám z České republiky.

Svěřil se Yunus se svými plány do budoucna?

Říkal, že doufá, že se mu podaří udělat dobře závěrečné zkoušky, protože potom by měl šanci začít studovat medicínu a stát se doktorem. Ale na těch výsledcích opravdu hodně záleží. Zatím neřeší žádné specializace, protože na to je ještě docela brzo a celá ta cesta jak vystudovat vysokou školu je poměrně drahá, dlouhá a komplikovaná.

Potkali jste se i s Yunusovou rodinou?

Ano, ale ne s celou a dokonce jsme byli i u nich doma na návštěvě. Yusuf nás představil tatínkovi, který kdysi pracoval jako truhlář, ale teď už je starý, nemocný a pracovat nemůže. Bylo na něm vidět jak je šťastný, že díky tomu, že jsme Yunuse adoptovali, může jeho chlapec studovat. Maminku, která je duševně nemocná, jsme bohužel neviděli.  Prostor, ve kterém žijí, působil jako neuvěřitelně skromné bydlení. Je to vlastně takový malý domeček z vlnitého plechu bez oken. Světlo zvenku jde do místnosti jenom dveřmi, ve kterých je závěs. Uvnitř mají takovou mrňavou televizi, velkou jako 2 mobily, a jen jednu jedinou blikající žárovku. Když jsme se vrátili domů, tak jsem poslal přes ředitele peníze na lampičku, aby si Yusuf při čtení a psaní doma nekazil oči.

A co obyvatelé Kibery, jak na vás působili?

Co mě tedy hodně zaujalo a bylo strašně zajímavé, že když jsme šli s Yusufem po ulici, tak se stále s někým zdravil a říkal, že to je bratranec a to je zas nějaká sestřenice. Vypadalo to, jako že půlka lidí z okolí toho Yusufova domečku jsou jeho příbuzní. I když ten termín bratranec má pravděpodobně daleko širší význam než u nás. Vyloženě se mi líbilo, jak tam všichni dospělí znají ty pobíhající děti, i když nejsou zrovna jejich. Bylo z toho cítit, že tam všichni žijí hodně spolu a znají se navzájem. Prostě takový komunitní způsob života. Také bylo vidět, že pan ředitel má, jako představitel školy, patřičnou autoritu.

Jak se na „Adopci na dálku“ díváte očima člověka, který byl tam, kde projekt pomáhá?

Myslím si, že adoptovat má velký smysl. Na vlastní oči jsem viděl tu obrovskou proměnu v příležitostech a vyhlídkách na budoucnost pro podporované děti. Stačí uhradit školné a z „dítěte ulice“ se stane student v uniformě, který dostává zázemí, vzdělání a jídlo. Také bylo vidět, že škola má v Keni daleko větší váhu než u nás a z těch žáků jsem cítil určitou hrdost na to, že do ní patří. Podporování vzdělání dětí v Africe považuji za  velmi dobrou investici do jejich budoucnosti.