Překvapení v Kibeře
Jdu dál… Škola je kompletně zrekonstruovaná. Přestavěná! Koukám na Adadu a nechápu, co se děje. Ten se samozřejmě jen od ucha k uchu směje a vypadá to, že si docela užívá můj šok… :-)
Před pár měsíci jsme na projekt školy věnovali přibližně sto tisíc korun, na vybudování nových dvou tříd. Jedna se měla použít na novou 4. třídu, do které nám děti postupně dorůstaly. A druhá třída jako místo pro knihovnu. Ale tahle obří rekonstrukce vyžadovala přeci mnohonásobně více peněz. Jsou tu krásně udělané nové podlahy. Celá konstrukce je opravdu dobře udělaná, bytelná. Už to nevypadá, jako když by děti z prvního patra měly při silnějším poskočení skončit v klínech svých mladších kamarádů v přízemí. Třídy mají pěkná okna, takže to vypadá, že děti budou mit dostatek vzduchu a vidět na to, co píší! Nové třídy tu jsou, přesně podle dohody… Ale navíc je tu také nová kuchyň, větší než dříve. Nestačím se divit a jsem úplně dojatá. Jak se to stalo?
Adada se stále směje a teď si ze mě dělá legraci už i Jaffar, kterého se ptám, kde teda v této krásné nové škole má svou třídu. Matně se snažím zapátrat v paměti a vzpomínám si, že loni byl ve druhé třídě, tak že když mě pyšně dovede ve druhém patře ke dveřím své třídy, ptám se, zda je to tedy třetí třída. Jaffar je viditelně pyšný a také má radost z mé paměti a vesele souhlasí.
Když projdeme celé to překvápko, Adada, neustále s obřím úsměvem, dodává: “překvapení!” :-) No, to teda je! Dnes mám narozeniny a tohle je tedy opravdu vypečený dárek. Že je to ale dojímavá scéna! Jak z nějakého filmu!
A po úvodním šoku, že škola, kterou postupně stavíme, jednu třídu po druhé, již několik let, tu najednou není a je tu nějaká príma nově zrekonstruovaná budova, se ptám - jak k tomu došlo? Adada vypráví své nadšení, jak získával podporu nairobských bohatších žen, které nejdříve pomohly na svět záchodům a pak když zjistily, že už má Adada zajištěny prostředky na nové dvě třídy od českých dárců, tak se rozhodly, že přispějí i na rekonstrukci školy… A korunka ke korunce, schůzka za schůzkou, vysvětlování a představování našich snů a plánů… nadchlo se více keňských obyvatel a na účtu najednou bylo dost peněz na celou rekonstrukci!
Poslouchám s radostí a přemýšlím, jak se jim to vlastně podařilo přede mnou všechno tak dobře schovat! Většinou vím o každém kroku ve škole, o výměně učitelů, o nákupu nových příborů! Často mám pocit, že vím víc, než chci, nebo víc, než potřebuji skutecně vědět. Ale dělá mi to radost. A tohle překvápko se jim tedy opravdu povedlo.
Večer když usínám, tak si říkám, jak strašně moc se mýlí všichni ti lidé, kteří si stereotypně myslí, že v Africe lidé jen čekají na naši pomoc. Že pasivně čekají na toho bělocha, který přijde a z kapsy vytáhne všechny ty peníze a tu školu za ně postaví. Jaký je to nesmysl! A jak krásně to jedno odpoledne v Kibeře ukazuje, jak moc místní komunitě záleží na vzdělání, které jejich děti dostávají. Jak moc jim záleží na tom, aby děti chodily do kvalitních škol, s pěkným a bezpečným zázemím… a že pro to dělají možné i nemožné. A já jsem moc vděčná, že můžeme být součástí tak krásného procesu a přispět k tak skvělému dílu.
