Postřehy z mé první cesty do africké Keni a KAMPAŇ LIDSKÉ PODPORY26.4. - 21.5.2001
28.5.2001 |27.4.2001První den v Africe... Všechno je v pohodě, ale přece jinak, než je člověk zvyklý... Afričané jsou sympatičtí, ale připadá mi, že jsme tady snad jediní "mzungu" (svahilsky bílý člověk), kteří jsou vidět na ulici. Evropané většinou jezdí v jeepech a tak v matatech (místní hromadné dopravě) nebo na ulicích potkáte "mzungu" opravdu jen občas. Také je tady všechno tak nějak zpomalené, žádný stres, žádný spěch, žádný čas - takže to znamená, že člověk pořád čeká a čeká... Jeden náš kamarád řekl zajímavou věc (je to Ind, který žije od 10-ti let v Keni): "Afričané se musí naučit, jakou hodnotu má čas a jakou hodnotu má jejich vlastní život..." Takže jsem trochu pochopila jejich mentalitu a přestala si dělat starosti z toho, že pořád na někoho někde čekáme... Hrozný zmatek je na silnicích, kde se auta řítí z pravé strany... a k tomu všemu jsou chodci v Keni na druhém až třetím místě... Hlavní město - Nairobi - je plné kontrastů. V centru naleznete luxusní hotely, vysoké budovy plné kanceláří, kavárny a obchody se suvenýry a jen pár ulic dál najednou zmizí asfaltová silnice, lidé prodávají všechno možné na zemi a najednou vám připadá, že všechno má jiný rozměr… A všude je spousta lidí…28.4.2001První cesta matatem - tak to je tedy opravdu zážitek... Přiřítí se obouchaný mikrobus, vyskočí človíček a začne vás strkat dovnitř a přesvědčovat, že je ten nej a určitě jede tam, kam potřebujete. Když to opravdu tak je a nastoupíte, tak už byste čekali, že se může jet, protože všechna místa jsou obsazená... Omyl, nastoupí další a další lidé a někteří úspěšně visí i venku. Človíček visí celou dobu venku s nimi a pokřikuje na další a další lidi, jestli ještě nechtějí přistoupit. A přitom ještě stihne zkásnout všechny visící lidi a předvést nějakou tu exhibici... Celý mikrobus i s vámi duní v rytmu dombola nebo jiné, na plné pecky puštěné muziky. Protože jak jsem se dozvěděla, spousta lidí matatem, kde není puštěná muzika, vůbec nejezdí, “protože to přece není ten správný matatu“…Když jsme se kolem 18 hod. (v 18:30 se začíná smrákat) vraceli domů, tak jsem měla trochu nepříjemný pocit z toho, co se dělo kolem mě... Na ulicích bylo hrozně moc lidí, takový nepřehledný mumraj a tahanice o lidi do matatů... a pro mě to byla situace, kterou jsem nikdy předtím nezažila a nevěděla jsem, co to přesně znamená. Po pár dnech jsem zjistila, že to neznamená vůbec nic divného a byla jsem v klidu (není pro nás asi moc normální, že se cizí lidé normálně oslovují a nic od vás nechtějí, jsme pořád tak nějak ve střehu, jak se někdo cizí přiblíží, už přemýšlíme, copak asi bude po nás chtít...).29.4.2001Město v neděli je pusté, nikde nikdo, klídek, jen občas potkáte pár lidí nebo před bankou povalující se na židlích securitas... Také jsme se byli podívat na tržišti. U každého stánku jsme se museli zastavit, protože tam je přece to nejlepší zboží, které můžete dostat, nebo se alespoň podívat na to, co prodávají, protože "dívání přece nic nestojí", jak vám neustále někdo opakuje... A jelikož chceme přivézt nějaké dárky, tak nás tohle všechno bude čekat ještě jednou...30.4.2001Dnes jsme poprvé kontaktovali (s kamarádem Eliudem) nové lidi před univerzitou a hned jsme je zvali na informační schůzku o Humanistickém hnutí a všech našich aktivitách. Přišlo 9 lidí. Tohle je v Africe jednodušší, kontaktovat lidi. Dokážou poslouchat a říct vám "ano", "ne", "líbí", "nelíbí" a pak jsou i schopni přijít na informační schůzku hodinu poté... A taky jsem konečně měla pocit, že není potřeba složitě a dlouze všechno o našich aktivitách vysvětlovat. Tady je lidem jasný, že se věci řítí špatným směrem a je opravdu nutné něco začít dělat... , každý člověk to vidí na každém kroku kolem sebe... 1.5.2001Státní svátek a tak jsme s kamarády vyrazili do Národního parku u Nairobi. Bylo tam moc pěkně, krásná příroda, krásná zvířata všude kolem, taková idylka - tohle je ta lepší strana Afriky... A tak si člověk říká, jak může být tahle země tak na dně, když je tady takových možností... Afrika je tak krásná země. Někdo to pěkně zvoral... Ta druhá strana je tak strašně krutá, že v tu chvíli nevíte, co máte dělat. A to jsem si myslela, že vím, do čeho jedu, ale až na místě jsem zjistila, že moje představy opravdu nestačily a nedokázala jsem si to skutečně představit… Na ulicích žije spousta lidí a dětí, kteří žebrají, ulice je jejich domovem (většina rodičů těchto "street children" zemřela na AIDS). A spousta těchto dětí také chodí s lahvičkou lepidla u nosu... Protože tady nefunguje nic takového jako sociální systém - žádné podpory pro nezaměstnané nebo lidi invalidní, žádné dětské domovy... a tak se každý snaží přežít, jak se dá... 3.5.2001Dneska jsme dělali týdenní schůzku pro nové lidi z kontaktů před univerzitou. Většina chce začít řešit svoji situaci a rozběhnout nějaký ten projekt (bezplatná alfabetizace, lékařská centra, adopce dětí na dálku atd. atd.). Poznala jsem opravdu moc sympatické lidi, měla jsem z toho moc dobrý pocit... Přes to všechno, přes tu strašnou situaci, ve které ti lidé tady žijí, mají v sobě tak obrovskou sílu, chuť žít, lidskou hrdost a snahu se z té situace vymotat... Každý den tu nacházím něco, co mi vyrazí dech a co mě nutí hodně přemýšlet. Nebo mě na druhou stranu také příjemně překvapí - jako například ta jejich otevřenost, přátelskost a solidarita. Myslím, že si vzájemně můžeme předat spoustu věcí a mnohému se od sebe naučit...4.-5.5.2001Zůstáváme dva dny ve vesničce Buruburu, asi 20 km od Nairobi, kde se rozbíhají první bezplatné kurzy alfabetizace pro děti, lékařské centrum a adopce dětí na dálku. Moc sympatická vesnička, lidé jsou na tom lépe, mají pozemek a postavený cihlový domek. Ale bez elektřiny, vody a kanalizace. A tak se nádobí myje v lavoru a na záchod se chodí do "kadibudky" s dírou v podlaze, a večer jsme se dívali na zprávy v televizi, která fungovala na autobaterii... Celou dobu nás provázela ušmudlaná děcka s neustále rozzářenýma očima a s pokřikem "Hallo mzungu, how are you?" Studovala naši kůži, vlasy... zkrátka něco takového se asi jen tak nevidí... Maminka Solomona (kamarád u kterého jsem spala) moc dobře vaří a tak jsem se také seznámila s místní kuchyní. Moc výborná a tak různorodá, ráda budu vzpomínat na “ugali“, “chapati“, “sukumu wiki“ nebo “porič“... Večer jsme dělali schůzku při petrolejce a místní lidé nám vyprávěli, co pro ně aktivity Humanistického hnutí znamenají, bylo to opravdu moc zajímavé... Druhý den jsme strávili s dětičkama - hráli jsme hry, dělali blbiny, fotili se a pak jsme jim předali hračky, sešity a tužky - to bylo radosti… (sbírka v rámci Kampaně lidské podpory uspořádána na Plážovém plese Afrika, Lucerna 6.4.2001).7.5.2001Odjíždíme do Mombasy, města na pobřeží. Cestou jsem viděla krásnou přírodu, nekonečné pláně, krásné hory, v dálce se tyčící Kilimandžáro, stáda zeber, opic a žiraf… A také spoustu malých vesniček, kde lidé bydlí v domečcích uplácaných z hlíny, se spoustou děcek a nepořádku všude okolo… V Africe totiž také neexistuje odvoz odpadků - něco pro nás tak samozřejmého a běžného. Hromady odpadků a lidí, kteří v jejich blízkosti žijí a snaží se najít něco k jídlu, tu je běžným obrázkem… Během pauzy, kdy jsme zastavili v městečku Voi, se do autobusu a kolem něho nahrnula spousta prodavačů všeho možného od oříšků, pití, zeleniny a ovoce až třeba po šátky atd.V Mombase je jiná atmosféra než v Nairobi, město je více pohodovější, není tady takový zmatek a chaos…. a lidé nemají takový strach se pohybovat po setmění na ulicích, protože například v Nairobi se snaží být do setmění doma i místní… A také je tady tepleji (konečně jsem si užila trochu afrického počasí, v Nairobi bylo jako u nás na jaře - kolem 25°C a občas sprchlo…). Když jsme večer jeli matatem, tak nám nasadili “mzungu“ cenu (dvakrát takovou než normálně…), tak jsme se s ním začali dohadovat včetně ostatních lidí, takže nám nakonec peníze vrátil… a pak došel benzín, takže nám vrátil i zbytek peněz a šli jsme pěšky… Tady má spousta lidí hodně zkreslenou představu, myslí si, že všichni “mzungu“ jsou bohatí, a tak nemohli vůbec pochopit, že také například v Praze lidé žebrají na ulicích a žijí v parku…8.-12.5.2001V Mombase jsme dělali zase kontakty před univerzitou a schůzky pro nové lidi. A zase jsem poznala spoustu moc sympatických lidí… Také jsem se stihla vykoupat v moři. Na pláži, kde vůbec nikdo nebyl, všude okolo palmy, les a rozkvetlé stromy a květiny. Jo, to byla romantika. Chyběl mi tady Dan…15.5.2001Dnes jsme strávili cca 5 hodin na tržišti, byla jsem z toho opravdu unavená… Protože jakmile se objeví “mzungu“ na tržišti, znamená to, že přišel utratit hodně peněz… Takže vás všichni tahají ke svému stánku, protože tam jsou ty nejlepší ceny a zboží. Ceny byly samozřejmě hrozné a tak se začalo smlouvat a smlouvat, až se třeba dostanete na poloviční nebo třetinovou cenu… Nakupování v Africe je opravdu velká hra - nasadí vám velkou cenu, vy se musíte zhrozit, začít smlouvat, vyslechnout si proč ho chcete zabít, odejít, pak se s ním vrátit zpátky a za třetinovou nebo poloviční cenu zboží koupit a všichni jsou spokojeni… Pokud se vypravíte na trh, počítejte s tím, že tam strávíte hodně hodin…16.5.2001Dneska jsme navštívili s kamarády z Humanistického hnutí čtvrť Dagoretti, Corner, Lenana, Ngando a Congo… Žádné safari, žádná krásná příroda, žádná idylka, ale všude plno bahna, odpadků, domácích zvířat, ušmudlaných děcek, nemocní lidé, z plechu sbité “boudičky“, kde bydlí, stánky se vším možným… Tak takhle žije většina lidí… lidé, kteří pracují a přesto nemají peníze na to, aby zaplatili školu svým dětem nebo si dokonce mohli pronajmout normální byt (školství i zdravotnictví je v Keni placené). Neexistuje zde střední třída, buďto jsou tady lidé bohatí a ti si mohou pronajmout krásný byt či dům v Nairobi, nebo jsou tu lidé chudí (přesto, že mají práci nebo studují) a ti všichni žijí ve “slumech“ nebo ve vesničkách kolem Nairobi… A to jsem se dozvěděla, že i ve “slumech“ lidé musí platit nájem - v boudičkách z plechu, hlíny, některé z kamene, bez elektřiny, vody, kanalizace, cest… 17.5.2001Dneska jsme navštívili další místo - Kasarani, které je o hodně lepší než včera. Hodně mi to připomínalo vesničku Buruburu. Sice opět žádná elektřina, problémy s vodou, nezaměstnanost, ale lidé mají svoji půdu a postavený svůj dům. Také jsme navštívili masajskou vesnici, asi 3 km od Kasarani. Masajové žijí stranou od veškeré civilizace, v osamocených vesničkách, bez vody, elektřiny a vzdělání, se svoji kulturou… Nejdříve jsme museli čekat, jestli nás “stařešina“ přijme. A nakonec přijal… Podle tradice musí každý, kdo přichází vesnici navštívit, přinést nějaký dar či peníze. Tak jsme přinesli Karlovarské oplatky a musím říct, že měly opravdu úspěch (toto není placená reklama…:o)). A pak nás ženy ozdobily do krásných šperků, které vyrábějí a všichni jsme se fotili… Ani mi nepřipadalo, že by se nechali masajové snadno naštvat, jak všichni tvrdí, byli všichni docela vysmátí… A pak jim humanisté z Kasarani prezentovali projekt, který chtějí dělat - kurzy alfabetizace, adopce dětí na dálku, lékařské centrum… Tohle byl opravdu netradiční zážitek a zanechalo to ve mně zvláštní pocit… Vidět skutečného masaje v jeho tradičním oděvu, špercích a s holí, v prostředí ve kterém žije, s jejich nepsanými zákony a kulturou, kterou všichni uznávají…připadala jsem si, jako bych se přenesla hodně daleko a daleko do minulosti…18.5.2001Další navštívené místo a další jiné zkušenosti… Část Kayole - postavené činžáky, ve kterých si lidé pronajímají byty (tedy přesně řečeno jedna místnost cca 3x3 m se stolečkem, pohovkou, křeslem a postelí…). To místo mi připomínalo malé městečko, pouze se spoustou odpadků všude kolem, sirotků a problémů… A spoustou sympatických lidí, kteří mají snahu řešit svoje problémy. Je zajímavé, jaké jsou mezi těmi místy velké rozdíly, ale problémy, ty jsou všude stejné…20.5.2001Dnes jsme navštívili největší “slum“ v Africe - Kibiru, kde žije cca 2 miliony lidí a byl to opravdu hrozný zážitek. Nikdy předtím jsem nic takového neviděla - taková obrovská plocha s malými železnými nebo dřevěnými “boudičkami“, všude spousta odpadků, stoky, hliněné cestičky, spousta lidí a děcek, stánky se vším možným… A samozřejmě žádná elektřina, žádná voda, žádná kanalizace, zkrátka nic… A to tam bydlí opět také lidé, kteří mají práci nebo studují a platí státu daně… a také tu musí platit nájem… Opravdu jsem nedokázala pochopit za co…21.5.2001Vidět, jak někteří lidé “přežívají“, opravdu bolí…a tak se budu snažit těmhle lidem, které jsem tady poznala, jakkoli pomoci. Věděla jsem, do čeho jedu, ale když jsem to viděla na vlastní oči, uvědomila jsem si, že jsem vlastně nevěděla vůbec nic… Za ten měsíc jsem poznala spoustu milých, otevřených, solidárních a hlavně naději neztrácejících lidí, kteří se snaží svoji situaci řešit… Už teď vím, že se budu do Afriky určitě chtít vracet a neztratit kontakt s lidičkama, kteří tady žijí. Afrika mi hodně dala, cítím, že musím také něco “dát“ Africe… Teď už také vím, že to, co jako Humanistické hnutí děláme, je opravdu důležité a je to jediná možnost, jak můžeme všichni něco změnit… Byla to pro mě velká zkušenost, která mi dala možnost uvědomit si spoustu důležitých věcí a na některé malichernosti zapomenout… Díky za to…Asante sana…Simona Heřtusová