21. června 2007 00:10:38 (sekce Cestování)Navštívili jsme asi pět škol, v každé kolem sta dětí a udělali několik tisíc fotek.Ahoj, zdravim vsechny z Conakry. Uz jsme tu pres tyden, tak bych mohla neco napsat. Jak uz asi nekteri vedi, tak mi nedorazilo zavazadlo, ale zkazit si tim naladu nenecham..:o) Lidi jsou tu moc mili - i kdyz nejsem v Ceske republice zvykla na takovou pozornost. A kdyz prijedeme do nejake skoly, tak si myslim, ze me ty deti musi roztrhnout, kdyz se na me vrhnou ze vsech stran. Ale ty jejich krasny oci a usmevy...:o) Jsou nadherny...V patek jsme navstivily s Luckou Dubreku. Mestecko kousek od Conakry. Ukazali nam tam jejich projekty a mimo jine jsme tam navstivily i porodnici.:o) A taky jsme tam potkaly velkyho svaba - asi 12 centimetru. No, doma bych ho mit nechtela.Zitra se chystam s Joem do jeho skoly, kde budu fotit a natacet adoptovane deti. A odpoledne me chce Zainoul ukazat Universitu, tak se tesim, i kdyz ne ze by mi ta moje chybela.:o) Preji vsem krasny den a trochu toho mistniho slunicka.:o) TerriČLÁNEK ZDE.-----Část z dopisu pro „adoptivní rodiče“ po příjezdu z mé první cesty do Guiney:Jsem zpátky v České republice něco přes dva týdny a pomalu si zvykám na místní "normální" život. Nejsou tu děti, které křičí "fote" (bělochu), když mě vidí, nepodávají mi ruce, nevidím ty rozzářené obrovské oči a smějící se tváře. Nikdo se mě několikrát neptá, jak se mám, jak se má moje rodina. Nejezdím v 7 lidech v taxících. Jsem v České republice.Tři týdny v Conakry utekly rychle... ani se mi tomu nechce věřit, že to byly tři týdny. Ale když trávíte celé dny ve školách - a ty jsou po celém Conakry a organizováním projektů, uběhne to rychle. Pak se k tomu přidají návštěvy dalších humanistických aktivit místních delegátů, zajišťování pobytu v nemocnici pro nemocného Moribu a další a další věci, uteče to opravdu jako voda. Osobně to byl pro mě krásný zážitek a ohromná zkušenost. Člověk začne vidět svět jinak. Záležitosti, které každodenně řeší, mu začnou připadat jako maličkosti a taky si víc váží obyčejných věcí - obyčejných pro nás.Po mém druhém pobytu v KonakryTak už je to týden, co jsme se vrátili z Conakry. Navštívili jsme asi pět škol, v každé kolem sta dětí a udělali několik tisíc fotek. Urazili téměř tisíc kilometrů v polorozpadlých autech. Užili jsme si v prosinci 30 stupňová tepla a ani kapku deště. Když jsme přijeli do nějaké školy, vždy jsme obešli všechny třídy a učitele, vešli do nějaké třídy, děti si stouply a začaly říkat básničky nebo zpívat. Děti vykukovaly ze tříd a prohlížely si nás. Když jsme vytáhli fotoaparát, tak se děti začaly postrkovat, aby všechny mohly být na fotce. Ale když jsme chtěly fotit děti – každé zvlášť, děti zvážněly, ale když jsme si s nimi začali povídat, tak se znovu začaly smát, pak dostaly dárek oči se jim rozzářily a hned ho ukazovaly dalším dětem. Měly radost, když je někdo pohladil a pak vás všichni chtěly držet za ruku, nebo alespoň za nohu.:o) Je to krásný pocit, vidět je, jak se smějí.Tereza Kvasničková tereza (at) humanisti.cz