Adopce pomáhá: příběh Marka

Narodil jsem se do skromného prostředí. Moje máma  byla kuchařkou v místním bufetu a můj otec zemřel dlouho předtím, než jsem se narodil. Plat, který moje máma dostávala, nebyl postačující ani na to, aby nakrmila mě, bratra a sestru, natož aby uvažovala o tom, že by nás posílala do školy. Byl jsem komunikativní a přátelské dítě, a proto jsem měl to štěstí, že jsem poznal jednu dobrou ženu. Ta si vyslechla můj příběh a rozhodla se, že mi bude platit školné.

S velkým nadšením jsem nastoupil do veřejné školy, kam mě zapsala. Byl jsem starší než všichni ostatní, protože jsem nastoupil do školy později než je obvyklé. Pracoval jsem na sobě tvrdě a v prospěchu jsem se pomalu dostal mezi nejlepší ze třídy. A tak běžely týdny, ty se proměnily v měsíce a měsíce v roky. A já jsem postupoval z ročníku do ročníku.

Když jsem byl v páté třídě, tak se stalo velké neštěstí. Žena, která mě roky podporovala, zemřela na rakovinu prsu a já jsem ztratil svoji laskavou vílu. Ze školy mě vyloučili poté, co jsem tři měsíce nezaplatil školné.

Téměř jsem ztratil naději a myslel jsem si, že už nebudu mít šanci stát se lepším člověkem. Mé srdce bylo plné žalu, uzavřel jsem se do sebe a aniž bych si to uvědomoval, tak mi slzy kanuly po tvářích. Cítil jsem se tak na dně, jako kdybych byl posledním člověkem na zemi. O můj bože!   

Jednoho dne za úsvitu, kdy sluneční paprsky teprve začínaly pronikat skrze naše popraskané zdi, jsem zaslechl hlasité zaťukání na dveře. Probudil jsem se, otevřel dveře a před nimi stála kamarádka mojí mámy. A byla to ona, kdo mi pomohl zapojit se do projektu Adopce.

Poté, co jsem se zapojil do projektu, tak  se celé mé nitro opět probudilo k životu. Nastoupil jsem znovu do školy, ale tentokrát ne do státní. Zapsali mě do soukromé, kde bylo kvalitnější vzdělávání a byla i více moderní. Navštěvoval jsem také doučování, které pro mě bylo díky projektu zdarma, a já jsem věděl, že to vše byl dar od Boha.

Dozvěděl jsem se, že jsem podporován rodinou Kockovou. Připadal jsem si jako zanedbaná květina, kterou po dlouhé době zalili, a ona rozkvetla do krásy. Už jsem nemusel do školy nosit plastovou tašku, které jsem do té doby říkal aktovka, a krčit se v roztrhané a ošuntělé uniformě. Díky projektu jsem si mohl dovolit mít každý rok novou uniformu a normální aktovku.

Ve třídě jsem byl ve srovnání s ostatními pozadu, ale zaměřil jsem se na to, abych se co nejdříve vyrovnal ostatním. Pracoval jsem tvrdě a nakonec jsem byl schopný vždy dosáhnout na tři nejlepší místa v každé zkoušce, kterou jsme dělali. Tak úžasný jsem byl!

Když přišli v prosinci první prázdniny, tak jsem byl stále jako v pohádce a nemohl jsem kontrolovat nadšení, které proudilo celým mým tělem. Jeli jsme tehdy na výlet do žirafího centra a zvířecího sirotčince a já doteď nezapomněl jediný moment z této exkurze. Cítil jsem se tak nový a tak extrémně milovaný a bylo mi, jako by mě svět uznal jako dítě Afriky.

K dnešnímu dni vím, že mě rodina Kockova již nemůže podporovat, ale neznám lepší cesty než se modlit k Bohu, aby celou rodinu zahrnul požehnáním, a mě našel nové rodiče, kteří mě budou podporovat. A já budu i nadále pracovat tvrdě ve škole i v ostatních pozitivních činnostech, které se snažím dělat. LOL (Lots of love od Marka)