Cesta do Kitui ... zpráva od Klárky (Keňa)

Z auta sleduji místa, kterými projíždíme, a nestačím žasnout. Mám spoustu otázek, protože obrázky, které se mi míhají před očima, jsou pro mě něčím novým a neznámým. Jako třeba nekonečné ananasové plantáže. Do cesty nám často vběhnou stáda krav, velbloudů nebo oslíci, kteří táhnou náklad několikrát těžší, než jsou oni sami. Projíždíme také oblastí, kde jsou požáry a hustý dým. Trošku mě to vyděsí, ale Adada i Charles se jen smějí a vysvětlují mi, že to je normální a nemusím se bát. Asi po dvou hodinách sjíždíme z asfaltové cesty a projíždíme prostými vesničkami, až konečně docestujeme k místu, kde bydlí „naše“ děti.

Řidič ještě ani nestačí vypnout motor a už se kolem auta sbíhají děti s babičkou, která hlasitě vykřikuje Karibu! Karibu! Vítejte! Když konečně vystoupím z auta, málem mě samou radostí umačkají. Představují se mi čtyři děti, tři holky a jeden kluk. Nejstarší Ndungi, potom její mladší sestra Theresia, bráška Kyalo a nejmladší sestřička Mwikali. Po mohutném přivítání nás vedou do malého hliněného domečku, kde následuje společná modlitba. Babička mě pořád drží za ruku, hladí po vlasech a neustále dokola opakuje, jakou má radost, že jsme je přijeli navštívit. Potom se všichni posadíme kolem malého stolečku a já vyprávím o své zemi. Děti mě napjatě poslouchají a usmívají se od ucha k uchu. Jejich očíčka se ještě více rozzáří, když vyndám z batohu pastelky a sladké bonbony. Jejich upřímná radost mě naplní krásným pocitem. Samy mi potom začnou vyprávět o tom, jak chodí do školy, pyšně mi přinesou ukázat své školní aktovky a domácí úkoly. Velká diskuze vznikne, když se ptám na oblíbené předměty, protože se shodují na tom, že mají rády ve škole úplně všechno. Theresia mi říká, že by se také chtěla stát lékařkou a já se těším, že budu mít jednou tak milou kolegyni. Babička se ke mně nakloní, aby mi pošeptala, že si nesmírně váží pomoci od lidí z Čech, díky kterým její vnoučata mohou chodit do školy.  „Jsou to šikovné děti a já mám radost, že mohou dostat kvalitní vzdělání, které je pro ně tolik důležité. Vaše pomoc je pro nás obrovským darem.“ dodává a já mám radost, když vidím, jak náš projekt funguje a pomáhá.

   Zajímá mě, co děti dělají ve volném čase. Hry a hračky jsou pro mě vzdáleným pojmem. „Tak povězte mi, co děláte odpoledne po škole?“ Ndungi zvedne sklopenou hlavu a potichu řekne: „Chodíme pro vodu.“ Vyptávám se, jak je to daleko a děti mi nabídnou, že můžeme jít společně a cestu k vodě mi ukážou. Je prý moc hezká a bude se mi líbit.

   Každé z dětí vezme svoji nádobu a vydáme se na cestu. Jdeme hodně z kopce, překračujeme spousty větví. Děti vesele poskakují z kamene na kámen, zatímco já namáhavě vyrovnávám balanc. Asi musím vypadat dost neobratně. Theresia ke mně přiběhne, vezme mě za ruku a říká: „Pojď za mnou, já vím, kde je cesta nejschůdnější.“ Po chvíli se krajina kolem změní, už neskáčeme z kamene na kámen, ale brodíme se rozpáleným pískem. Asi po hodině putování přicházíme na místo, kde je v zemi vyhrabaná díra asi metr široká a na jejím dně se nachází zkalená voda. Ndungi se nakloní, nabírá do malé nádoby vodu a vylévá ji vedle do písku. Vysvětluje mi, že tahle voda je špinavá a musíme počkat malou chvíli, než přiteče nová čistá. Za nedlouho se v té kaluži objeví voda, která je podle Ndungi ta správná. Já mám ale pocit, že ta voda je pořád hodně špinavá. Ne, to není pocit. Ta voda je opravdu špinavá. Chci je na to upozornit, říct jim, že by takovou vodu neměli pít. Když ale nepoužijí tuhle vodu, tak jakou potom? Široko daleko není jiný zdroj vody a přitom v Keni existuje samostatné Ministerstvo pro vodu a zavlažování, jejichž cílem je dostupná voda pro všechny. Se zoufale svíravým pocitem pozoruji děti, jak se střídají v nabírání vody. Mezitím si představuji, jak doma otáčím kohoutkem a nalévám vodu do konvice, když si chci uvařit kávu, přemýšlím nad tím, kolik vody asi spotřebuji, když myji nádobí, když jedu s autem do myčky a kolik vody je asi v bazénu, kam si chodíme zaplavat. Ozývá se ve mně pocit obrovské nespravedlnosti a následné otázky, proč někdo musí žít tak, a jiný jinak.  Ze zamyšlení mě vyruší malá Mwikali, když mi říká: „Víš, já chodím pro vodu ráda, protože tu vždycky potkáme spoustu kamarádů.“ A představuje mi holčičku, která právě přichází pro vodu se svým oslíkem.

  Když jsou naše nádoby naplněny, vydáme se na cestu domů. Tam nás už očekává babička, která mezitím přichystala pro všechny k obědu fazole s cizrnou. Ke stolu přijdou i děti a stařenky ze sousedství, jídla je dost pro všechny. Nemohu si nevšimnut chlapce, který není schopen chodit sám, ale ostatní děti ho musí podpírat. Chlapec má výrazný třes, trhavé pohyby rukou a jeho nohy jsou tak slaboučké, že ho samy neudrží. Napadá mě, že musel prodělat poliomyelitidu, která se tu stále vyskytuje. Ptám se, co se mu stalo a jedna z žen mi odpoví, že byl chlapec zaklet a to je vše, co se z jeho anamnézy dozvím. Pokud zde někdo onemocní nebo zemře, hodně místních lidí věří tomu, že za to mohou černé síly a je opravdu moc těžké nebo spíše nemožné přesvědčit je o jiné pravdě.

    Mwikali připraví všem talířky a hrníčky, pak přinese konvici s čajem, na které je samolepka s Obamou. Babička mi hrdě hlásí, že to je jejich prezident. Než začneme jíst, opět se všichni pomodlí a babička děkuje za to, jaké požehnání se jim dostalo, děkuje za dostatek jídla a za to, že jsou všichni šťastní.

    Po obědě si zahrajeme nějaké hry, hodně se nasmějeme a všichni si to moc užíváme, také se společně vyfotíme. Charlesovi, Adadovi, ani mně se nechce jet domů, ale už musíme, abychom alespoň část cesty ujeli za světla. Se všemi se rozloučíme, poděkujeme za krásně strávený den a vzájemně si popřejeme všechno dobré.

   Cestou domů mi kluci koupí cukrovou třtinu. Když žvýkáme stébla třtiny a vychutnáváme si tu sladkou pochoutku, zamýšlíme se společně nad tím, co je pro člověka, tím pravým bohatstvím a o co máme vlastně v životě usilovat. Díky dnešnímu dni v tom máme zase o něco jasněji…

Klárky fotky z Kitui naleznete na naší facebookovské stránce, zde.