GUINEJSKO – ČESKÉ PŘÁTELSTVÍ aneb Příběh s nadějným koncem

„Co třeba tahle holčina?“ stálo v mailu, jehož přílohou byla fotka Fatoumaty v šatkách a plastových sandálech. Další popis byl obdobný, jako u většiny guinejských dětí z nejchudších rodin: „Otec má jen příležitostná zaměstnání, matka je negramotná a bez zaměstnání. Celá rodina (3 sourozenci) žije pohromadě v jedné místnosti bez vody a elektřiny. Rodiče nemají prostředky zaplatit svým dětem školní docházku.“ Takto proběhlo moje první „setkání“ s Fatoumatou.

Mně bylo tehdy 16, mou největší hrdinkou byla Petra Procházková, studium jsem vnímala jako nutné zlo na cestě k získání práce v Člověku v tísni nebo Lékařích bez hranic a hlavně jsem chtěla co nejdřív odjet do Afriky. Jí bylo 8, neuměla číst ani psát a možná snila svůj sen o tom, jak se jednou dobře provdá…

Můj život se změnil v tom, že jsem odteď musela každý měsíc odeslat složenkou 480 Kč na její školné. Není to moc peněz, ale když jste ve druháku na gymplu a máte jen kapesné od rodičů, kteří vaše počínání sledují s tak trochu ironickým úsměvem, vyjadřujícím fakt, že jsou samozřejmě připraveni vás „zachránit“, až po pár měsících zjistíte, že to prostě nezvládnete, je to výzva. Začalo mi teda období pravidelných brigád, několikrát týdně vždycky pár hodin po škole. V létě jsem prodávala zmrzlinu, v zimě langoše. Hodinová brigádnická mzda tehdy byla 40 Kč.

Její život se změnil tím, že přestala trávit dny s mámou vařením a staráním se o domácnost a začala chodit do školy. Pro adopci na dálku jsem si vybrala Centrum Dialog a komunikace probíhala přímo přes ně. Když jel někdo z nich do Guiney, dal echo a já poslala balíček do Prahy. Stejnou cestou se mi i vracely odpovědi a bylo pro mě fascinující vidět fotky, na kterých si Fatoumata rozbaluje dárky od mě. Dopisy za ni nejdřív psal pan učitel a zněly pokaždé stejně, postupně se ale naučila psát sama, a tak jsme si konečně mohly začít vyměňovat i trochu osobnější informace.

Uplynuly 3 roky, odmaturovala jsem a vydala se na první cestu do Afriky, kde jsem se setkala s Fatoumatou. Vzpomínám si, jak jsem byla nervózní, už měla každou chvíli přijít, pořád jsem žmoulala dárek, co jsem jí přivezla a připravovala si prvních pár vět, který jsem na ni hned po příchodu vychrlila. Byla jsem překvapená, jak působila přirozeně, rozumně a mile. Během mého měsíčního pobytu jsme se viděly ještě mnohokrát, seznámila jsem se s celou její rodinou, pařily jsme spolu Coca-Colu v plechových barech…

Po druhé jsme se setkaly za 2 roky, kdy jsem do Guiney přijela na 4 měsíce a strávily jsme spolu hodně času. Učila jsem ji, jak se používá mail, abychom spolu mohly komunikovat i jinak, než dopisy… Naposledy jsme se pak viděly, když měla 15 a začínala střední školu. Potom jsem v Guineji 8 let nebyla.

Svět mezi tím ovládl Facebook, kde si mě i Fatoumata vyhledala a mohly jsme tak pokračovat ve sledování svých životů a v komunikaci. První pecka byla, když mi poslala fotku ze své promoce. Během našeho přátelství jsem si samozřejmě všimla, že je chytrá a má potenciál neskončit jako negramotná hospodyňka, od šestnácti do čtyřiceti téměř nepřetržitě těhotná. Ale vlastně jsem od jejího vzdělávání neměla žádná konkrétní očekávání. Hlavní smysl mi dávalo to, že když se naučí číst, psát a orientovat v základním dění světa, bude už vždycky mít na výběr.

Další peckou bylo svatební oznámení a pozvání na svatbu jako její svědkyně. Nadchlo mě to, ale zároveň jsem věděla, že by bylo bláznovství si jen tak odskočit do Guiney na svatbu. Nicméně…nakonec jsem jela. Okolnosti odjezdu nebudu dlouze popisovat. Snad jen to, že jsem na cestu měla týden a datum svatby jsem se dověděla 3 týdny před jejím konáním, takže si můžete představit, jak probíhaly přípravy odjezdu, rušení a přehazování všech domluvených akcí, očkování, vyřizování víza v Berlíně…. Přestože s Centrem Dialog už nějakou dobu nespolupracuju, moc mi pomohli při vyřizování víza, získávání starých kontaktů i s bydlením v Conakry! Hodně mi taky pomohlo, že jsem nejela sama, ale přidala se ke mně dlouholetá kámoška Tezina (shodou okolností pracující v Člověku v tísni), která vše dokumentovala. Hned na letišti mě pobavila historkou, že když se ptala svého kolegy, který procestoval téměř celou Afriku, do které západoafrické země by nikdy nejel na dovolenou, po krátkém zamyšlení odpověděl „do Guiney“.

O tom, že tahle země není žádnej ráj na zemi, jsem už psala a není to v tomto příběhu podstatný. Jen mě pobavilo, kolik lidí mi před odletem říkalo, jak mi závidí, jak „by si taky dali takovou exotickou dovču v teple“. S jasným vědomím toho, do jakýho pekla jedu, jsem se jen nejistě usmívala a nejistota mi vydržela až do druhé přestupní stanice – Pobřeží Slonoviny. Odtud se moje úvahy o tom, že dělám úplnou blbost a že jsem tyhle starý zážitky už neměla oživovat, začaly rozplývat, jak obláčky za oknem letadla.

Pak jsme přistáli na tom strašným guinejským letišti. Velká socha paní s košíkem kola ořechů tam pořád stála, jako tenkrát. Rozbrečela jsem se a během toho týdne jsem se nabrečela ještě několikrát , protože to celý bylo hrozně dojemný. Chvíle, kdy mě Fatoumatina máma držela za ruku a se slzama v očích děkovala za to, co jsem pro její dceru udělala, že je to neuvěřitelný, jak dlouho už se známe a ještě neuvěřitelnější, že jsem opravdu přijela takovou dálku jen proto, abych byla vedle ní v den její svatby. To, že nám každej den Fatoumatina rodina přivezla snídani, oběd a večeři až domů nebo nás pozvali k nim. Že pokaždé, když jsme měly někam jet, pro nás poslali kamaráda s autem, přestože to vůbec nebylo nutný….Stará i nová setkání, jakoby mimo známou realitu, místa, vzpomínky, i já samotná v tom stejným domě, jako bych se viděla před dvanácti lety, kdy jsem sem přijela poprvé…

O průběhu svatby možná ještě uslyšíte. Každopádně – Fatoumata si vzala Salama – moc sympatickýho, vzdělanýho kluka z dobře postavené guinejské rodiny, který má práci (což je v Guineji výhra jen pro menšinu šťastlivců), takže Faoumata se z domu svých rodičů (kde dosud žila v té jedné místnosti) přesunula o několik tříd výš. Věřím, že i díky tomu, že si ji vybral muž, se kterým si mají co říct, protože není jen „negramotnou hospodyňkou“. Příště mám dorazit na křtiny. A jestli to bude holka, bude se prý jmenovat Alena. 

Převzato z blogu Aleny: http://www.moveart.cz/guinejsko-ceske-pratelstvi-aneb-pribeh-s-nadejnym-koncem/

Budeme moc rádi, když se podělíte i o Vaše příběhy guinejsko-českého či keňsko-českého přátelství. V případě zájmu o sdílení nám prosím napište na dialog@centrumdialog.cz