Jak jsem se setkala s Peterem... reportáž "adoptivní maminky" z cesty do Keni
Otevřeli jsme si databázi, kde bylo mnoho dětí, které potřebovaly pomocnou ruku a bylo velmi těžké učinit výběr. Pak jsme ho objevili, malého usměvavého klučinu. Líbilo se nám, že ho můžeme sponzorovat od začátku (v té době mu bylo pět let). Jako jeden z mála se usmíval i přes veškeré problémy a bídu ve které musel vyrůstat. Postup adopce byl velmi jednoduchý. Po půl roce nám přišel první dopis, ze kterého jsme byli nadšeni. V dopise bylo několik barevných obrázků a pár slov v angličtině. Od té doby nám každých několik měsíců dorazí do schránky dopis od Petera spolu s vysvědčením.
Abych se opět vrátila k mé návštěvě. Jakmile jsem měla letenku, tak jsem kontaktovala paní Lucii Tamášovou, ředitelku organizace. Velmi mě překvapila rychlá reakce a souhlas s návštěvou. Očekávala jsem, že bude nějaký zádrhel. Během dvou dnů jsme vyřešily veškeré potřebné věci a já se mohla těšit na setkání. Den před odletem jsem nakoupila několik fotbalových míčů a pro Petera další maličkosti. Do Nairobi jsem přiletěla šestého října brzy ráno a za pár hodin už na mě na recepci čekali dva místní koordinátoři: Ahmed a Vincent. Po hodinové jízdě jsme dorazili do školy Rosebella Preparatory Academy.
Škola je pro děti z nejchudších vrstev Nairobi a nachází se v oblasti Dandora. Vystoupili jsme z auta a vydali se do budovy školy. V té době probíhala výuka, takže jsem měla možnost nejdříve poznat paní ředitelku Rosabellu Wambui, která stála u zrodu projektu. Paní Rosabella na mě již čekala a mohla mi poskytnout velmi zajímavé informace o chodu školy. Poté jsme se mohli vydat do různých tříd a děti pozdravit. Děti byly samozřejmě z mé návštěvy nadšení. Vždy mě hezky přivítaly a poté zazpívaly písničku. Starší žáci v angličtině, mladší ve svahilštině. Já se nemohla dočkat společného setkání s Peterem. Obešli jsme ještě několik tříd, než jsme konečně dorazili za chlapcem. Koordinátoři to pojali zábavnou formou a já musela uhodnout, který z dítek je Peter. Po chvilce váhání (všichni jsou si podle mne podobní) jsem uviděla opět ten krásný úsměv a bylo mi jasné, že je to ON. Děti to velmi pobavilo a začaly se smát. Nestává se často, že by někdo za nimi přijel. Následující dvě hodiny jsem měla možnost prozkoumat i zbylé třídy. Dokonce se mi naskytla příležitost navštívit i školičku. Ta byla super, moc se mi to tam líbilo. Dětičky byly kouzelné, i když se ze začátku trošičku bály. Bariéru jsem prolomila za pomoci sladkostí, které jsem jim rozdala ☺
Paní učitelka byla úžasná, ukázala mi jak po obědě spí, jak se učí základní slovíčka a poté mi zazpívaly několik písniček. Během oběda se děti rozutekly ze tříd ven a samozřejmě si chtěly všichni se mnou plácnout a vyfotit se. Je dobré jim fotky následně ukázat, mají vždy velkou radost. S Peterem, paní ředitelkou, učitelkou i koordinátory jsme se vydali k Peterovi domů. Byla jsem velmi ráda, že se mohu na vlastní oči podívat, jak Peter bydlí. Po pěti minutách chůze jsme dorazili do místa určení. Tam už na nás čekala jeho matka s menším bratrem, kterého jsem měla možnost vidět už ve škole. Naštěstí i on má sponzora. Peterova maminka je na půl těla paralyzována a otec od rodiny utekl po narození druhého chlapečka.
Bydlení je opravdu prosté. Malý pokojíček, kde je stůl, sporák a postel za záclonou, tam spí všichni tři. Suchý záchod je pouze jeden na patře pro další tři byty. Žádnou sprchu nečekejte, k dispozici je pouze kýbl. Pro vodu musí až dolů na dvůr. Měla jsem možnost si popovídat za pomocí koordinátorů, kteří překládali, s Peterovou matkou. Paní neustále děkovala a plakala. Bylo to moc dojemné… Teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, jak je pro tyto děti důležitá pomocná ruka. Když jsem odcházela, tak na chodbě čekalo několik děti, které neměly sponzory a žádaly mě, abych je také podpořila, aby mohly chodit do školy. Bylo to smutné a zároveň nespravedlivé, že někdo tu šanci dostane a jiní ne. Doprovodili jsme Petera zpět do školy a naposledy se všichni vyfotili a rozloučili. Další zastávkou byla jednu hodinu vzdálená škola Kibera Utu Academy v jednom z největších slumů v Africe - v Kibeře. I tam jsem měla možnost navštívit všechny třídy a popovídat si s učiteli. Koordinátor Ahmed mě vzal na hodinovou prohlídku slumu. On sám v Kibeře žije. Musím se přiznat, že jsem byla v šoku, takové otřesné životní podmínky jsem nikde neviděla a to jsem navštívila několik slumů po světe. Zpět do hotelu jsem dorazila odpoledne kolem páté a mohla přemýšlet nad životní situací dětí. I přesto všechno jsou děti šťastné. Úsměv a rozsvícená očička jim jen tak nevyhasnou. Obdivuji všechny koordinátory a celý učitelský sbor, který odvádí výbornou práci za téměř nulovou mzdu.
Jsem ráda, že jsem se do projektu před několika lety zapojila a můžu alespoň jednomu dítěti zlepšit životní situaci. Každý z Vás může tak učinit, stačí jen chtít. Mnohokrát děkuji Lucii Tamášové, která mi připravila úžasný den, na který nikdy nezapomenu. Už se těším na další shledání s Peterem.
