Jak se žije v Conakry – postřehy koordinátorky Dominiky z poslední cesty

Po roce se vracím do Conakry. Vojáci jsou staženi z ulic, zásluha nového prezidenta Alpha Condé, který mimo jiné má předsevzetí poskytnout do konce roku všem ve městě elektrický proud. Nesmyslné prohlídky policistů na silnicích ale pokračují. Ourymu zabaví na několik hodin řidičský průkaz. Když se ptám proč, neví co odpovědět, je to proto, že sedím vedle něj,chtějí peníze... Dostane jej zadarmo na policejní základně zpátky, protože tam potká kamaráda, který se za něj přimluví s tím, že „už se to nebude opakovat"...

Osobní vlak, který ještě loni v Conakry neměli, projíždí městem "už" 2 x denně, ve prospěch vagónů naložených bauxitem, kterým se místní půda zardívá, úrodná guinejská půda. Vlak nejezdí o víkendu a poslední zastávka je kousek za městem.

Lambayie, písečná pláž v bohaté čtvrti, na rozdíl od ostatních míst na pobřeží se vám naskytne pohled na moře bez hromady odpadků, uklízí se tu...postávají tu skupinky mladých lidí, pokřikují na sebe, tančí, flirtují spolu, jsou upravení, krásní, bezstarostní, jako z reklamy na Coca colu…Kde se tu vzali?

...je odliv, místo azurových vln je před námi nekonečné černé bahno plné malých krabů pochodujících jedním směrem... Na pláži, kde někoho predevčírem zabili, si čutáme s mlaďounkým Laminem a jeho dvanáctiletým synem (když ti něco ve škole zakazují, chceš to
vyzkoušet...)...matka Mohameda zemřela krátce po porodu...jsme na odlehlém místě, kousek před závorou, kterou tam dala policie, není to nebezpečné? Gangy nezajímáš, ty si vyřizují účty zásadně mezi sebou...a tohle byla jejich záležitost.

Conakry je jedna velká silnice. Téměř odevšad je vidět moře. Všechno je tu v neustálém v pohybu. Lidé stojí u cest a nabízí zboží všeho druhu. U silnice koupíte bagetu, syrové maso, po domácky upečené smažené pokrmy i nábytek. U cesty se prodávají postele nebo třeba obrovské brány.

Silnice jsou plné aut, taxíků (pojmou cca sedm lidí), které nahrazují autobusy, nelze je přejít, aniž byste běželi a neriskovali vlastní život. Nebo můžete čekat, až dopravu zastaví zácpa. Semafory? Nejsou. Chodníky? Taky ne.

Dětičky… usmívají se především ty, co "nepotřebujeme" fotit pro adoptivní rodiče. Vloží svoji tlapku do vaší dlaně a jemně pohladí, netisknou, jen přejedou...jsou veselé...mají vás rády, aniž byste se o to nějak zasloužili, nemají v hlavě schémata, nemají v hlavě historii
...hrají uprostřed ulice fotbal...branky stahují na poslední chvíli, když auto projíždí...pejsci, mají často jen tři nožičky...toulají se po nocích městem jako kočky. Těch je v Conakry málo, ptám se Abdoula, jak je to možné, jestli je někdo konzumuje. S vážnou tváří mi odpovídá, že "Forestier", tedy etnikum, ze kterého je i náš koordinátor Florentin. Nenápadně tedy zjišťuju u Florentina, jaký má na nepřítomnost koček ve městě názor on. Říká, že jsou přes den schované, bojí se dětí, které po nich hází kamínky a honí se za nimi. Navrhuju zrušit adopci zlobivých dětí a založit organizaci na ochranu koček v Conakry. Florentin nadšeně
souhlasí.:))

Objíždíme s koordinátory všechny kouty Conakry...děti mají "zkouškové" a školy jsou většinou prázdné. Zajímají nás hlavně děti, od kterých nemáme dlouho dokumenty, jsou to děti v odlehlých čtvrtích, které se přestěhovaly nebo dříve dojížděly do školy autobusem, který se porouchal, a tak teď chodí do jiné školy někde na kraji města. Ocitáme se na špinavých dvorečcích, malých skládkách... navrhnu Ibrahimovi, že se
vyfotíme s rodinou, nevejdou se mi ale do záběru...

Aboubacar mi ukazuje chlapce, který má ruce pokryté velkým množstvím vystouplých vřídků. Lékař usoudil, že je to alergická reakce na komáry. Pomohl adoptivní rodič a po zakoupení drahých mastí a pravidelném mazání, se chlapci pleť trochu zlepšila. Aboubacar ale zjistil, že chlapec spí na hliněné zemi. Bylo by potřeba ještě zakoupit matraci.

Hadiatou bydlí někde mezi Kipé a Nongo. Za velkou branou je obrovská vila, vydlaždičkovaná jako koupelna.. Hadiatou přišla před pár lety z venkova, kde nechala svou vlastní matku a "vyměnila" ji za tuhle adoptivní... ženu, která si při focení oblékne muslimský šátek... je to jedna z mnoha manželek "tatínka", který pracuje v Angole... její nevlastní otec... Hadiatou je v této mnohačlenné rodině popelka ...Po škole výuka končí, nemá čas na domací úkoly, je hospodyňka, splácí tu své místo ve městě, své místo v této "rodině"... Pravděpodobně bude pátou třídu znovu opakovat. Abdoul říká, ze ji zaplatí doučování.

Jedeme zpátky špinavou čtvrtí, "to je Afrika" říká pohoršeně Abdoul a vyhazuje plastový obal od vody z okna. Koše? Nejsou...

Večer všechno zalije voda. Velké kapky bubnují o plechovou střechu, budí ze spaní, často doprovázené hlasitým hřměním. Je období dešťů... Usínám a v hlavě se mi honí obrázky rozesmátých tváří dětí. Holčiček, co nosí na zádech své mladší sourozence, aby ulehčily matkám, které se starají o domácnost. Dětí, které tahají ze studny těžké kbelíky s vodou a pak je nosí na hlavě přes celou čtvrť. Dětí v naší ulici, které na mne každé ráno pokřikují v jazyce soussu "fote, fote" (běloško). Dětí, které nemají ani hračky, ani narozeniny, často nemají úplnou rodinu.