Jeden den v Keni
Přilétám do Nairobi. Jsou 4 hodiny ráno místního času a mě čeká 9 dní v Keni. Je to málo a já potřebuji využít každé minuty na místě. Vyzvednu si všechna zavazadla s dopisy pro děti a snažím se nenápadně proklouznout okolo celníků. Samozřejmě se mi to nepovede. Paní po mě chce otevřít všechna zavazadla. Neochotně, ale s úsměvem a veškerou pozitivní energií, kterou jsem schopná ze sebe po dlouhé cestě vydat, otevírám tašky. V každé z tašek jsou igelitové pytle, ve kterých jsou obálky rozdělené podle lokalit a koordinátorů. V některých jsou také pomůcky do škol. Ve snaze usnadnit průchod celnicí hned koukám zda nepoznám, odkud by paní mohla být. Podle jména poznávám kmen ze kterého pochází a podle kmene odhaduji lokalitu. Pustím se do vysvětlování toho, jaké děláme projekty, kterým dětem pomáháme a na kterých místech. Mezi prvními dávám jméno města, ze kterého by mohla být i ona nebo její rodina. A vida, podařilo se mi prolomit ledy! Usměje se na mne a říká: „asi ale víš, že igelitové tašky jsou v naší zemi nelegální.“ Samozřejmě to vím, ale nedošlo mi, že to bude někdo řešit. A po pravdě jsem na to při balení i zapomněla. Omlouvám se a slibuji, že při příští cestě to budu řešit jinak. Nechává mě projít a já jsem ráda, že jsem vyvázla bez cla i bez pokuty. Den začíná slibně!
Venku je tma. Vycházím z letiště a hledám Adadu, našeho koordinátora a mého velmi dobrého přítele. Čeká na mě mimo dav lidí a taxikářů. S otevřenou náručí mě vítá a s radostí v hlase mi říká, že mě tentokrát vyzvedává na letišti sám, protože si udělal řidičák a od švagrové si půjčil auto. I po letech mě nepřestává překvapovat. Nikdy by mě nenapadlo, že ten kluk, který byl před 14 lety tak nesmělý, se špatnou angličtinou a maličkým projektem na sběr odpadků v jednom z největších nairobských slumů, v Kibeře, bude za několik let ředitelem komunitní školy a jedním z nejlepších členů našeho týmu. Jedeme do Kibery. Budu spát u Adady a jeho rodiny. Jsem utahaná jako kotě, ale noční Kibera mě nepřestává fascinovat. Cestou mi Adada vypráví o obrovském problému s nedostatkem pitné vody, který trápí celou zemi a slumové oblasti obvzlášť. Kromě cholery, břišní tyfu a dalších nemocí nedostatek vody přináší také vykořisťovatelský obchod s vodou, nelegální napojování na přívody či krádeže vody přímo z barelů, kde se voda ve slumu prodává.
Když dorazíme domu, tak zalézám do postele k dětem, přehazuji si přes obličej prostěradlo místo moskytiéry a na dvě hodinky usínám. Ráno mě vzbudí radostné výskání Jayly, Adadovi čtyřleté dcery. Syn a další dvě děti, o které se jeho rodina stará, jsou již ve škole. Jay na mne spouští ve svahilštině a jí odpovídám v angličtině. Evidentně jí tento způsob komunikace vyhovuje. A já si hned říkám, že jsem se měla ten poslední půl rok více učit, protože moje chabá slovní zásoba vystačí právě tak na porozumění čtyřleťandě.
Adada mi přináší zázvorový čaj a suchý bílý toastový chléb. Ví, že mi zázvorem udělá obrovskou radost. Probírám se a hned odcházíme do školy, která je kousíček od jeho domu. Ze školy už z dálky slyším: „Lucie iko hapa.“ – Lucie je tady… A „ni lucie“ – to je Lucie. Směju se a jsem vděčná, že pro “naše“ děti, nejsem už muzungu (běloch), ale mám i své jméno. Některé z dětí přibíhají, zdraví mě a ptají se na mou rodinu a na počasí v Čechách. Vyprávím, že jsem s dětmi před pár dny stavěla sněhuláka a všichni se ptají, co že je to sněhulák. Amina, krásná holčička s očima jak namalovanýma od Walta Disneye to hned všem vysvětluje. Adada do toho vkládá své oblíbené přirovnání a říká dětem, ať si představí jaké to je, když strčí ruku do mrazáku pánovi, co prodává na ulici zmrzlinu. Děti mu odpoví tím, že je to moc studené. A on jim vysvětluje, že přesně takové je počasí u nás. Následuje zděšení a komentáře, že žijeme na hrozně nevlídném a nelidském místě a že by tu rozhodně nikdo nechtěl bydlet.
Škola je nově natřená. Mám radost, protože v prostředí plném prachu si zaslouží péči pravidelně a často. Na škole jsou krásné graffiti se slovy jako mír, radost, přátelství, naděje … Školu jsme celou rekonstruovali na začátku roku 2016, kdy se bourala původní stavba, dostavovaly se nové třídy a renovovaly ty staré. Jsou to už dva roky, ale díky péči učitelů i dětí vypadá škola pořád moc hezky. I letos se škola rozšířila o další třídu. Roste nám s dětmi. První skupinka dětí, se kterou jsem začínali ve školce, je teď v šesté třídě. A tak, jak rostly děti, rostla i škola. Každý rok o krůček dál. Jdu pozdravit nejdříve právě šesťáky a ty mi říkají různé české věty, které jsem je učila před půl rokem. V duchu si říkám, že jestli budou všechny tyto věty psát adoptivním rodičům, tak ti si asi budou v duchu říkat: „Kde na tohle to dítě přišlo?!”
Poté, co jsem prošla všechny třídy a pozdravila se se všemi učiteli a dětmi si sedám do maličké místnůstky, kam se vejde jeden pracovní stůl a dvě židle – do Adadovi kanceláře. Vyndávám desky se seznamem dětí od Adady a procházím s ním starší studenty, kteří se nám rozutekli po středních školách po celé Keni a od kterých je mnohdy těžké získat vysvědčení, dopisy a fotky. Procházíme jedno za druhým a u těch problematických řešíme zda dále v adopci pokračovat či nikoliv. Jeden z nich studuje 400 km od Nairobi s perfektními výsledky, na skvělé škole a s velkými ambicemi. Chce studovat práva. Pamatuji si ho jako jedno z prvních dětí, které jsme zařazovali do projektu. Byl to sirotek, kterému dřív platil školné Adada s jeho kamarády z peněz utržených za sběru odpadků. Studium mu zatím i nadále platíme, ale dostat z kluka třikrát do roka dopis a vysvědčení, stojí nepředstavitelnou energii. Adada to přesto nechce vzdávat. Má ho rád. Nakonec slibuje, že s ním znova promluví, aby si to ohlídal. Domlouvám se s Adadou, že těmto studentům musí vysvětlit, že kdykoliv se ukáží zpět v Nairobi, tak první, co udělají, bude návštěva Adady a předání všech dokumentů. A v duchu se ptám sama sebe, jak by to zvládali puberťáci u nás v Čechách.
Mezi tím se za námi zastaví Ruth s dvouměsíčním miminkem. Je krásná. Mladá. Do školy chodila až do porodu a teď se snaží vrátit zpět. Chce jít poté na hotelovou školu, aby se stala velkou šéfkuchařkou. Když odejde Ruth, tak za námi přijde Ibrahim, který je v adopci již 12 let a dokončuje vysokou školu v oboru IT a moderní technologie. S nadšením vypráví o podnikatelském záměru, který mu zraje v hlavě. Moc mu fandím. Když byl malý, umřel mu tatínek a maminka měla velké těžkosti ho sama uživit a rozhodla se vrátit zpět na venkov. Ibra zůstal v Nairobi, kde se o něj starala babička, která byla vážně nemocná. Nemohla ho posílat do školy a když ho Adada nakonec dostal do projektu, tak na tom Ibrahim nebyl studijně moc dobře a musel hodně dohánět své vrstevníky. Dneska je to ale velký optimista, plný energie a plánů. A navíc je to i ochotný kluk, který nám pomáhá, kdykoliv je to potřeba. Ibra odchází a my s Adadou řešíme případ holčičky, jejíž maminka je těžce nemocná. Dívenka měla malárii a břišní tyfus, kombinaci, která je opravdu životu nebezpečná. Maminka ale díky svému vlastnímu stavu neměla peníze na léky ani na to dívku dopravit k doktorovi. Udělala to místo ní paní učitelka ze školy. Rozhodujeme, že dívku dáme do projektu adopce, aby měla čistou školní uniformu, oblečení na ven, pravidelné jídlo a peníze na ošetření.
Děti mi přinesly talíř s rýží a fazolemi, já se najím a jdeme opět obejít všechny třídy. Fotíme děti, točíme je. Děti se mi na video představují a říkají, čím by chtěly být, až budou velké. Nacházím mezi nimi hlídače v supermarketu a pradlenky, právníka, zvěrolékařku i pilota. Moc bych si přála, aby tuto nádhernou a veselou energii mohli vidět všichni adoptivní rodiče. Je radost to sledovat. To nadšení z učení. Ten vděk za to, že se o ně někdo na druhé polokouli naší planety zajímá!
Vrháme se znovu do práce a po páté hodině končíme s rozdáváním dopisů od adoptivních rodičů, točením dětí a s řešením věcí okolo adopce. Ještě se sejdeme se všemi učiteli a mluvíme o tom, jak se jim daří realizovat věci ze semináře, který jsme organizovali před půl rokem. Grace popisuje, jak je pro ní těžké nepoužívat fyzické tresty, když všude ve všech školách okolo se normálně používají a rodiče dětí často vyžadují, aby byla na děti ve třídě „přísná“. Ptám se, zda si myslí, že není možné mít respekt u dětí a být důsledná, bez používání rákosky a zvýšeného hlasu. Učitelé se shodují, že ano a že je to cesta, kterou chce naše škola jít a že máme velmi dobré výsledky právě proto, že se děti ve škole nebojí. Jsem vděčná za cestu, kterou jsme za ty roky ušli. A za odvahu každého z těchto učitelů, kteří jsou ochotni jít proti společenským očekáváním a zarytým stereotypům, a dávají dětem naději na lepší život. Ze školy odcházíme před sedmou hodinou. Už se stmívá. Pár dětí před školou sedí pod lampou a dělá si domácí úkoly. Děti, které mají učebnice, se dělí s těmi, kteří je nemají a společně si do sešitů píší vše, co je potřeba mít na další den. Ukazují mi, jak jim to jde a jak málo jim toho ještě zbývá. Obdivuji jejich zodpovědnost k vlastnímu vzdělání. Kéž bych toto mohla zprostředkovat vlastním dětem.
Stojím u stánku s ovocem a mé oči mlsají už při pohledu na tu krásu – papája, mango, ananas, pomeranče, marakuja, banány, sladké banány. A do toho mi volá kamarád, Ben, který čeká, že se za ním stavíme s Adadou na večeři. Děláme to tak vždycky můj první a můj poslední den v Keni. Nabíráme 4 děti u Adady doma a všichni odcházíme k Benovi, kde je dalších pět dětí. Tři vlastní a dvě o které se stará. Obdivuji toto na keňské kultuře, kde je jedno čí děti jsou. To důležité je, aby se o ně někdo postaral. Sníme chapati, placky z jednoduchého těsta z mouky a vody, ke kterému máme kuře. Mňam. Mariam je boží kuchařka a já miluji tyto společné večeře. Na dnešní večeři dorazili ještě další tři koordinátoři z našeho týmu a já mám obří radost, že se hned první den takto scházíme a smějeme se až do pozdního večera.
Po večeři jedeme zpět k Adadovi domů. Sedáme si k počítači a stahujeme fotky a videa. Fotky přejmenováváme. Každé fotce dáváme ID dítěte podle kódu, který nese jeho adopce. Oběma nám padají oči a po půlnoci se rozhodneme, že to pro dnešek balíme a budeme pokračovat zítra. Zalezu si k dětem do postele a šťastná usínám. Byl to krásný den.
