Když se potkají dvě buldočí povahy

Dlouholetý adoptivní rodič Jan Babka vzpomíná na nejsilnější okamžiky, které během trvání projektu zažil se svou adoptivní dcerou Kadiatou. Drobné útržky paměti skládají příběh plný odhodlání, vytrvalosti a důvěry. Během rozhovoru v útulné kavárničce se Jan Babka v reakci na otázku vždycky usměje a jeho pohled se stočí kamsi do dáli. Jako by se mu tam promítal rodinný film...

Centrum Dialog: Osmnáct let je dlouhá doba. Jaké byly nejsilnější momenty, které jste za tu dobu zažil?
J.B.: Tak ten nejsilnější moment jsme prožili samozřejmě teď nedávno. Tou událostí byla promoce, kdy Kadiatou ukončila bakalářské studium. To pro mě bylo samozřejmě veliké zadostiučinění a radost měla celá naše rodina. Něco jsme dotáhli.

Centrum Dialog: Jaké byly vaše bezprostřední zážitky přímo při promoci?
J.B.: No, asi pocit naplnění. Já sám jsem kdysi promoval, ale tenkrát jsem z toho neměl rozum. Teprve teď si uvědomuji, co to stálo úsilí. Tehdy jsem byl mladý, tak nějak samosebou udělal školu a prostě odpromoval. Ale až teď si dokážu představit kolik úsilí to Kadiatou stálo, když studovala v cizím jazyce. V absolutně odlišném jazyce než ostatní jazyky, které znala. Ona mluví velmi dobře francouzsky, což jí v učení se češtině moc nepomohlo. Vystudovat v cizím jazyce takhle těžký obor (pozn. farmakochemie) muselo stát spoustu energie a úsilí, takže ta promoce měla opravdu sílu. Tam jsem měl slzy na krajíčku. Protože to si člověk uvědomí, co to je za pecku. Takže jsem tu promoci v podstatě prožil, jako by byla moje, jako bych tam stál já.

Centrum Dialog: Když půjdete ve svém vzpomínání zpátky časem, od promoce k prvnímu dopisu, jaké obrázky se Vám vybaví?
J.B.: Chvíle, které nás potěšily? Jak tak přemýšlím, tak jsme určitě měli radost z každého dopisu, když tedy bereme v potaz úsek adopce, kdy ještě Kadi byla v Africe. Obzvláště každý dopis s fotografií nás dokázal hodně potěšit. Tenkrát totiž ještě nebyl internet a jeho možnosti. Nebo nefungoval tak dobře jako dneska. To nám ještě posílali fotografie fyzicky, opravdu v dopisech. Přišla nám například barevná fotografie, kde byla Kadi malinká holčička, v kruhu svojí rodiny. To si živě vybavuji, jako by to bylo včera. Zrovna tuhle fotku mám samozřejmě ještě pořád pečlivě schovanou. To jsou dejme tomu takové ty radosti z toho jak člověk vidí, že někam posílá peníze a ty byly a jsou účelně využívány. Jeho pomoc má takovou nějakou hmatatelnou podobu.

Centrum Dialog: Stalo se Vám někdy, že jste pochyboval o smyslu projektu nebo že by se Vás někdo pokoušel takzvaně zviklat?
J.P.: Osobně jsem nikdy nepochyboval, ale vzpomínám si, nevím co to bylo za časopis, že tam byl ne zrovna pozitivní článek o adopcích na dálku. S tím jsem tedy hrubě nesouhlasil, protože to bylo v úplném rozporu s tím, co jsme dostávali za zprávy v dopisech a jak nás Centrum Dialog o všem informovalo. Nikdy jsem nedal na mediální strašáky a dál věřil tomu, že prostě dělám dobrou věc. Když už mluvím o Centru Dialog, tak i jenom z osobního kontaktu s těmi lidmi věřím, že posílají peníze tam, kam mají. Jinak já osobně se pohybuji v kruzích lidí, kteří nejsou žádní našeptávači. A i kdyby byli, tak mají smůlu.

Centrum Dialog: Tolik vzrušujících okamžiků na dálku často přeroste i rámec adopce. Bylo to tak i u Vás?
J.B.: Ano, bylo a stále se rozvíjí kontaktem s mojí rodinou a jejími členy, protože Kadiatou nás několikrát navštívila osobně. Zejména moje žena, maminka a sestra jsou na ní, v dobrém slova smyslu, fixované a prostě ji berou jako že je naše. A to na začátku samozřejmě nebylo. Na začátku to byl cizí člověk. Nyní za sebou máme i hodně soukromé společné zážitky, jako když u nás třeba trávila Vánoce anebo s námi byla i ve chvílích smutku, když nám zemřel prarodič. Vznikla mezi námi taková sounáležitost, že ji bereme jako člena rodiny.

Centrum Dialog: Vzpomenete si na nějaké perličky z vašich společných zážitků?
J.B.: Víte, co se mi například líbilo? Že Kadiatou prostě kývne na každou bláznivou věc, kterou na ni vymyslíme. Například, že půjdeme lézt na umělou stěnu. Ona to v životě nikdy neslyšela, ale přesto se do toho úvazku obleče a leze s námi dvacet metrů vysoko. To je hezký. Nebo ji vezmeme na řeku. Sice měla plovací vestu, ale pak nám řekla, že neumí plavat. Přesto jsme s ní na Vltavě jezdili na dračí lodi o stošest. To jsou takové maličkosti, na které rád vzpomínám.

Centrum Dialog: Co vaše prvotní nadšení pro dobrou věc, vydrželo Vám celou dobu?
J.P.: Ano vydrželo a řekněme že možná i stoupalo s tím, jak jsme Kadiatou poznávali. Jak je pilná a jak důsledná. Jakou má buldočí povahu! Viděli jsme, že ona opravdu bojuje. To všechno živilo naše prvotní nadšení a pomáhalo nám překonat všechny strachy. Viděli jsme, že to není zbytečné, a že jsme ji prostě nějakým způsobem opravdu pomohli až k té promoci.

Centrum Dialog: Takže se energie a elán přenášely z jedné strany na druhou?
J.P.: Ano. A ještě jednou bych možná zdůraznil jedno. Opravdu nechceme, já ani moje rodina, abychom vypadali jako nějací hrdinové. Protože my stojíme v pozadí. Kadiatou sama bojuje. Co všechno dokázala! Já sám bych se z takového zápřahu zbláznil.

Centrum Dialog: Dal by se Váš vnitřní pocit hrdosti na Kadiatou nějak popsat?
J.P.: Teď to asi nebudu umět přesně pojmenovat. Ono je to něco zvláštního, co bych každému přál zažít. Je to rozhodně veliké zpestření života. A určitě to chce být vytrvalý a mít v sobě také trochu té buldočí povahy. To určitě ano. I když jsou s tím spojené občas nějaké, dejme tomu, starosti, tak vám to nevadí. Je to pro dobrou věc. Těžko se mi ta radost z užitečné práce k něčemu přirovnává. Doporučuji každému, ať to také zkusí.