Keňské státní školy už měsíc stávkují. “Naše“ děti ale sedí v lavicích...
Přetahovaná o 50 až 60 procentní zvýšení mezd mezi obory a Učitelskou komisí (TSC) trvá od začátku školního roku a není zcela jasné, kdy skončí. Rozhodnutí Nejvyššího soudu o navýšení mezd ale zkomplikovalo odvolání a nařízení, aby učitelé svou stávku okamžitě ukončili. Ale i přesto, že státní školy už skoro měsíc neotevřely, musí žáci platit všechny poplatky s výukou spojené. Navíc jsou platy v Keni velmi nízké, ve třídách chybí základní pomůcky a učitelé mají často víc nadšení pro věc, než reálné pedagogické vzdělání. Není se tedy čemu divit, že je zvyšování platů po tak dlouhé době opravdu skokové.
Rebelující oborový předák Wilson Sossion i přes krušné časy povzbuzuje učitele, aby nikoho neposlouchali a postupovali pouze podle interních směrnic, na kterých se před stávkou domluvili. „Tato stávka bude trvat do doby, dokud ji sami neukončíme a žádný učitel by neměl uposlechnout nařízení vlády vrátit se zpět do škol, i kdyby je opět otevřely,“ řekl. Sossion navíc upozorňuje, že předčasné ukončení stávky bez významnější dohody s vládou může znamenat, že by se stávka v lednu musela opakovat.
Vzdělání je cesta z bludného kruhu
Vzdělání je v Keni váženým artiklem a děti chodí do školy opravdu rády, často i několik kilometrů denně, jenom aby mohly se svými spolužáky zasednout do školních lavic. Po celé zemi proto už roky, pod taktovkou dobrovolníků či nadšenců z univerzit, vznikají různé soukromé školy, které vyučují děti třeba ve starém autobusu, anebo s pomocí místní komunity rekonstruují staré budovy, ke kterým postupně přibývají další třídy.
Zmiňované Rosebella preparatory centre vzniklo jako komunitní centrum pro chudé děti a sirotky. V okrajové čtvrti Nairobi začala školu budovat Rosebella Wambui, učitelka s více než 30 lety zkušenost. Přestože škola vznikla primárně jako středisko pro děti, dnes se v ní učí i dospělí a kromě klasické výuky zde probíhají například i osvětové programy zaměřené na tématiku HIV/AIDS.
Tak, jak je to skoro u všech „nadšeneckých“ soukromých škol, byl rozvoj financován samotnými členy projektu, bankovními půjčkami a s pouze minimální finanční podporou lidí z Česka a Slovenska. Dokonce i samotní studenti školy pomohli s jejím rozvojem, například prodejem ve škole vyráběných předmětů a jídla, či jinými jednorázovými projekty.
Do této školy chodí také několik dětí z našeho projektu Adopce afrických dětí na dálku. Spolu se školou se nám podařilo vytvořit unikátní projekt poskládaný na jemné pavučině protkané zájmy a potřebami místní komunity, kterým jsme jenom lehce pomohli k uskutečnění jejich snu - stabilní a veřejně-prospěšné vzdělávací instituce, která je otevřená pro všechny a na které se všichni podílejí. A jak můžeme po letech práce vidět, v době, kdy v celé zemi padá vzdělávací systém, naše děti dál spokojeně navštěvují své kurzy a připravují se tak na závěrečné zkoušky a cestu životem, která je čeká.
