Na první dobrou
Když Monika Vavrová promluví o Africe, rozzáří se jí oči. Není divu, mají spolu s manželem krásné vzpomínky na úchvatné západy slunce nad savanou i na stáda svobodných divokých zvířat. Tentokrát si ale přivezli z cesty do Keni daleko silnější zážitek. Navštívili svou adoptivní dceru Salmu, která se během chvilky nadobro proměnila v „jejich Salmičku“.
Jak dlouho máte Salmu adoptovanou a kdy jste se ji rozhodli navštívit?
Naše dlouho plánovaná cesta do Keni vlastně stála u počátku adopce. Když jsme zjišťovali možnosti, obrátili jsem se na Desislavu Kupcovou z cestovní kanceláře Unique Travel. A ona mi vyprávěla, že má na dálku adoptovaného chlapečka skrze Centrum Dialog, které mi doporučila a říkala, že tam má přímo kamarádku Lucii. Bylo zajímavé, jak se to všechno sešlo dohromady, protože s manželem jsme už léta přemýšleli, že bychom rádi někoho adoptovali. Potom šlo všechno ráz naráz - už když jsem si s Lucií volala, věděla jsem, o jakou holčičku mám zájem. Prošla jsem si na stránkách Centra Dialog nabídku dětí k adopci a volba Salmy byla otázkou tří minut. Po domluvě s Luckou jsme pak udělali adopci během jediného dne. Když jsme asi po roce organizovali návštěvu Keni, rozhodli jsme se ji spojit s návštěvou čerstvě adoptované holčičky. Desinka (D. Kupcová) byla tak hodná a ve spolupráci s Centrem Dialog nám zprostředkovala setkání. Lucie nás spojila s keňským koordinátorem Adadou, ten domluvil návštěvu školy a zařídil nám odvoz, takže všechno klaplo bez problémů.
Jaká byla vaše očekávání a jak se naplnila?
Víte, já jsem si udělala v hlavě určitou představu a ona se mi vlastně úplně přesně naplnila. Toužila jsem se potkat se Salmou a poznat její rodinu, chtěla jsem vidět školu a hlavně jsem si přála, aby se nás Salmička nebála. Aby komunikovala, aby to pro ni nebyl šok a podobně. A všechno proběhlo přesně, jak jsem si vysnila. Pan Adada nám ukázal školu a řekl nám jak funguje a kolik je tam dětí. Bylo milé vidět, jak jim s láskou vaří čajíček a chystá ovoce. Potom nám ukázal školičku, plnou veselých, skotačících dětiček a já úplně cítila, že jsme tu správně a že děláme správnou věc.
V jakém duchu proběhlo Vaše první setkání se Salmou?
Seznámení začalo opravdu zábavně, protože když jsme přišli do Salmiččiny třídy, prohlásil pan Adada: „Jsme tu, tak si ji najděte:“ a rozesmál se. Byl to takový milý šok, ale přesto jsme okamžitě začali očima pátrat po dětech. Jako jediné vodítko jsme přitom měli jenom fotku asi tak tříleté hočičiky s baculatou tvářičkou. Já jsem se bohužel napoprvé netrefila, za což jsem se malinko zastyděla. Ale manžel ji našel na první dobrou (prý podle očí) a hned ukázal na holčičku, sedící úplně vzadu. Pan Adada ji vyzval, ať k nám přijde. Ona se zvedla, podala nám ruku a trošku se styděla, ale jen asi tak deset minut. Za chvilku už byla Salmička „naše“, smála se na plné kolo a ne a ne se nás pustit. Bylo cítit jakou radost má z nových „blízkých“ lidí. Asi i protože jí a její tři sourozence vychovává jen babička. Tu jsme potom také navštívili a mě se tím splnilo další přání.
Jaké byly Vaše dojmy a postřehy z Kibery?
Je to také Afrika, ale jiná než ta se safari pro turisty. Například jsme byli upozorněni, že na rozdíl od výletů do divočiny, kde se místní lidé rádi a často chtějí fotit, se focení v Kibeře nedoporučuje. Podmínky, ve kterých tam lidé žijí, pro mě nebyly ani tak šokem, jako mi to přišlo prostě líto. Hodně příjemně mě ale překvapilo, že děti byly všechny v rámci možností čistě oblečeny a ženy na sobě měly krásné barevné šaty. To jsem opravdu nečekala. A ještě bylo zajímavé, že je z lidí cítit taková pohoda a družnost. Na to, v jakém žijí prostředí, je překvapující, že se na vás každý usměje. Skoro bychom jim to mohli my, co se máme dobře, závidět.
Jak se Vám líbilo ve škole?
Úroveň vybavení tříd mě vlastně nepřekvapila, protože se strefila do mých představ, ale měla jsem strašnou radost z toho, jak jsou tam děti šťastné. Dojalo mě, jak pěkně slušně stály ve frontě na svačinu, než dostanou do ruky svou mističku. Krásné bylo, že zazpívaly Salmičce písničku, aby měla v životě hodně štěstí a potom i mě k narozeninám. A ten pan Adada! To je výjimečný člověk - jak umí krásně s dětmi pracovat a jaký na ně má pozitivní vliv. Ty děti na něj koukají jako na svatý obrázek. Když jsme šli po ulici, seděl tam plačící chlapeček a pan Adada k němu přišel, objal ho a dal mu pusu. Chlapec se ztišil a rozesmál. To byl velmi silný okamžik.
Máte nějaký vzkaz pro lidí, kteří uvažují o adopci na dálku?
Určitě to má to smysl, protože kromě čtení, psaní a dalších dovedností, které dětem pomůžou žít lepší život a v lepším prostředí je navštěvování školy učí i socializaci a zvyšuje jim sebevědomí. Sama jsem například byla překvapena, že nám při setkání Salmička zcela přirozeně a bez ostychu podala ruku. Adopcí na dálku podáváme dětem pomocnou ruku pro změnu my.
Plánujete další návštěvu Afriky?
Určitě do Keni pojedeme někdy příští rok a o svoje dojmy se s vámi opět rádi podělíme.
Centrum Dialog směřuje již 20 let většinu aktivit do podpory vzdělávání. Díky projektu adopce na dálku s názvem „Pošli špunta do školy“ mohou na vzdělání dosáhnout i děti z nejchudších rodin. Šanci na lepší život tak dostalo již 4 000 dětí z Keni a Guineje. Pošlete i vy Špunta do školy a změníte daleko víc, než byste čekali.
