“Nezapomenutelný zážitek mi přerovnal priority”

Nejdříve začneme tradiční otázkou. Co vás vedlo k adopci afrického dítka na dálku?  

Myšlenka vznikla už v době narození mých dětí, kdy mě napadlo, že by nebylo špatné mít obdobně staré dítě někde ve světě a dávat mu nějakou podporu vzdělávání. Když dcera nastoupila do školy, tak jsem si na to vzpomněla a před Vánocemi jsem přišla za dětmi s dotazem, co by řekli na to, že bychom na Vánoce omezili množství dárků a za ušetřené peníze zaplatili školné dítěti, které si vyberou. Byl to trochu risk, ale oba dva souhlasili a vybrali jsme společně v Centru Dialog Tenimbu z Guineje, která byla stejně stará jako moje dcera Míša.

Jaký smysl vidíte v dálkové adopci? 

Pokud umožním jednomu dítěti přístup ke vzdělání, tak mu dám určitě šanci na lepší život, ale pravděpodobně podpořím i jeho okolí. Nezapomenu na jeden pořad, kdy malá holčička z Indie vykládala, že chce být jako dospělá lékařkou, aby mohla léčit lidi a pomáhat jim. Nic neříkala o tom, že chce být lékařkou, aby měla dobrý výdělek a byla zajištěná. To ji ani v nejmenším nenapadlo.

Kdy jste začala reálně uvažovat o tom, že Tenimbu osobně navštívíte? A co jste od toho očekávala? 

S myšlenkou jsem si pohrávala delší dobu. Letos na jaře za mnou dcera přišla, zda by bylo možné se s ní vidět. No a poslední kapkou bylo, když mi před Velikonocemi přeložila kamarádka dopis od Tenimby, kde nám psala, že v květnu má narozeniny a jejím největším přáním by bylo nás poznat. Taky se to sešlo s tím, že jsem chtěla, aby Míša poznala i život jinde a že Tenimba se tento rok neuvěřitelně zlepšila ve škole. Říkala jsem si, že by to pro obě mohlo být velmi přínosné.

Naplnily se tyto představy? 

Nedokážu říct, jaký dopad to bude mít na Tenimbu, ale myslím si, že pro Míšu to byl nezapomenutelný zážitek.

Guinea je přece jen dosti odlišná země od té naší, jak jste se na cestu s dcerou připravily? 

No, příprava byla náročnější než jsme čekaly. Cesta málem skončila dřív než začala, protože bylo těžké zajistit očkování proti žluté zimnici. Látka je celosvětově nedostupná a dodávky chodí nepravidelně. Naštěstí po dvou týdnech pár látek dorazilo a očkování proběhlo. Že by na tom mohla cesta skončit mě vůbec nenapadlo. Druhá překážka byla víza, ale ta se nakonec povedla. Dál jsme musely skloubit termín tak, aby to vycházelo Míše ve škole a nekřížilo se to moc s Ramadánem. Značně jsme podcenily jazykovou stránku věci, protože naše angličtina je sice na dobré úrovni, ale v Guineji se mluví francouzsky a angličtina není příliš rozšířená.

Jak vaše setkání s Tenimbou probíhalo? Zaskočilo vás něco nebo naopak potěšilo? 

Domluva před cestou byla pomocí mailů, ale velmi stručných. Když jsem napsala, že jsem objednala odvoz do penzionu, tak přišla odpověď, ať to zrušíme, že na nás budou čekat. No a pak jsem jen doufala, že na tom letišti opravdu někdo bude. Naštěstí nás čekala celá rodina, a když jsme vyšly ven tak se k nám hned hlásili. Míša i Tenimba na sebe koukaly, ale obě nevěděly, co dělat. Cesta do penzionu byla dost zajímavá. Děti seděly i s maminkou namačkané vzadu a mě posadili dopředu. Auto bylo dost staré a bezpečnostní pásy zjevně pár let nikdo nepoužíval.

Nikdy jsme ani jedna nenavštívily takto chudou zemi, takže to, co jsme viděly a cítily cestou nás celkem šokovalo. Podél cesty byly spousty malých stánků se vším možným - od dobytka až po drogerii. Kolem ležely hromady s odpadky a občas hořely. Mezi auty, které stály v zácpě, procházely spousty lidí se zbožím v koších na hlavě. Měli všechno od ovoce, vody až po výstražné trojúhelníky do auta. Takový obchoďák na cestě. Penzion nebyl daleko od letiště možná tak 5 km, ale cesta trvala kolem půl hodiny.  

Pokoj v penzionu byl malý, ale čistý a s klimatizací. Zavřely jsme s Míšou dveře, sedly si na postel a odfoukly si. Chvíli jsme si potřebovaly povídat o tom, co jsme cestou viděly a vstřebat první dojmy. Nakonec jsme zvítězily nad únavou a vyrazily na návštěvu. Rodina pozvala i učitele angličtiny, takže jsme si povídali. Zbývaly ještě dva dny do konce Ramadánu, takže jsme u nich zůstali do setmění, kdy měli modlitbu a poté si s nimi dali k večeři sladkou rýži.

Byla jste před setkáním nervózní? Jak na vás dívka působila?

Největším problémem byla jazyková bariéra a hned poté kulturní bariéra. Nebyla jsem si jistá, jak se máme chovat, abychom neurazily nebo neudělaly něco nevhodného. Neznala jsem postavení ženy v guinejské společnosti, i když rozhodně to není společnost, která by ženy nějak viditelně diskriminovala. A navíc byl konec Ramadánu, takže ženy chodily svátečně nastrojené a slušelo jim to.

Tenimba i Mohamed (také adoptovaný a o rok mladší než Tenimba) jsou moc milé děti, které se snažily Míšu zabavit. Děti ze začátku nevěděly, jak komunikovat, protože Tenimbina znalost angličtiny zatím není zralá na delší konverzaci. Nakonec jsme komunikaci rozproudili pomocí offline překladače na mém telefonu a děti si vzájemně předávaly telefon po každé větě. Nakonec Míšu vytáhly ven za ostatními dětmi.

Co na Tenimbu říkala vaše dcera a co na celý pobyt v Guineji? 

Povedlo se mi v penzionu domluvit, že můžeme vzít do bazénu děti a myslím si, že to pro obě strany byly ty nejlepší chvilky. V tu chvíli nevadilo, že je horko a navíc zmizela i ta jazyková bariéra. Bylo jedno, jakou řečí děti mluvily. Výskání v bazéně bylo mezinárodní. Děti se ze začátku v bazénu bály, ale velká část bazénu byla mělká, takže se nakonec otrkaly. Myslím si, že kdybychom tam byly ještě pár dnů, tak se Tenimba naučí i plavat.

Jaký jste měla ze života v Guineji pocit? Odpovídalo to vašim představám? 

Přiznám se, že nejčastější pocit byl obdiv ke všem Guinejcům. Člověk pořád přemýšlí, jak tady něco zlepšit. Přestože jsem se ale snažila sebevíc, nenapadalo mě žádné jednoduché řešení, protože jsem viděla velké množství věcí, co z našeho pohledu nefungují. Je obdivuhodné, jak se i v takových skromných podmínkách dokáží místní lidé radovat ze života. Vlastně jsou šťastní s tím, co mají. Nakonec jsem dospěla k názoru, že jediné smysluplné řešení je podporovat, aby co nejvíc dětí mohlo chodit do školy a oni sami našli řešení, jak věci zlepšit.

Co jste si z celé cesty odnesla? 

Nezapomenutelný zážitek a přerovnání priorit věcí, nad kterými má smysl se doma rozčilovat.

Máte nějakou radu na závěr pro ostatní adoptivní rodiče? 

Měly jsme výhodu, že otec Tenimby je zároveň koordinátorem školy. Také bylo dobré, že naše návštěva vyšla na období svátků, kdy měli v práci volno, takže na nás všichni měli čas. Jinak si myslím, že těch 6 dnů našeho pobytu v Conakry bylo pro rodinu náročné, protože cítili odpovědnost se o nás starat. V případě návštěvy Guineje je asi lepší zakomponovat intenzivní setkávání s rodinou do dalšího programu tak, aby trvalo maximálně dva dny.

Také jsem si myslela, že během týdenního pobytu ještě zvládneme nějaký samostatný výlet na nedaleké ostrovy. Díky neznalosti jazyka a místních poměrů a také po tom, co jsem zjistila, jak problematický je systém dopravy, jsem si na ten výlet netroufla. Takže pokud by se někdo chystal do Guineje, určitě by bylo lepší mít naplánovaný program už předem, a to včetně dopravy na místě.

Obecně musím říct, že i když jsme byly jediné bělošky široko daleko (za celý týden jsme viděly jen sedm bělochů), rozhodně jsme se cítily bezpečně. Je ale samozřejmé, že člověk musí dodržovat zásady bezpečnosti víc než doma. Je přece jen v cizí zemi.