Setkání paní doktorky Sedláčkové s adoptovanou Marion
Jsou to dva roky, co jsem se spolu se svými dětmi rozhodla adoptovat děvče z Keni. Nikdo z nás si nemůže vzpomenout, jak se k nám dostal kontakt na Centrum Dialog, které nás zaujalo důrazem na podporu školství a lokálních organizací. Během večera jsme našli Marion, která je stejného věku jako moje nejmladší dcera a ve stejném ročníku školy. Moc se nám líbila na fotografii a taky se nám líbilo, že ráda vymýšlí a píše příběhy. A tak dostáváme občas dopis a vysvědčení z Rosebella preparatory school, do které teď Marionka v Dandoře chodí.
Jsem lékařka a na jaře jsem dostala možnost doplnit lékařský kardiochirurgický tým, který se chystal do Nairobi v červnu. Neváhala jsem ani chvíli a současně s pracovním rozvrhem jsem začala organizovat návštěvu Marion. Nejprve bylo nutné požádat kolegy o den volna a pak již jen s pomocí Centra Dialog a místního koordinátora vše domluvit. Těšila jsem se a taky se trochu bála, co uvidím.
Vincent (místní koordinátor) na mne čekal v hotelu a vyrazili jsme. Dostalo se mi vřelého uvítání od paní ředitelky Rosebell, od učitelů, koordinátorky Anne i dětí. Marion byla nejdříve rozpačitá, což úplně chápu, ale postupně se uklidnila a bubliny z bublifuku jí na tváři vyloudily krásný bělostný úsměv! Pro všechny žáky byly nejzajímavější moje vlasy, každý si zkoušel, co to na hlavě mám.
Ze školy jsem šla k Marion domů, kde byla maminka a další tři sourozenci. Všichni jsme poseděli na dvorku a myslím, že Marion žije v rámci své komunity v poměrně slušných podmínkách, což ovšem znamená bídu, kterou si lze jen těžko představit. Vincent mě všude doprovázel a vysvětloval, co bylo třeba. A pak jsme se vrátili zpět do školy, prošli znovu všechny třídy a upřímně dojatě se rozloučili.
Škola se mi líbila, protože dětem poskytuje vlastně celodenní azyl. A to i maličkým tříleťákům, kteří mají třídu dokonce i vymalovanou. To je myslím zásadní. Že Marion a ostatní děti z projektu mají ráno kam jít, učí se, hrají si, mají jiný program než beznadějné bloumání po prašných uličkách. A pokud alespoň některé pokračují na střední škole (a není jich podle paní ředitelky málo), tak je to cesta ven!
Myslím, že návštěva Nairobi sama o sobě je velmi silný zážitek, ve mně navíc byly silné dojmy z práce v nemocnici. Dojet do Dandory a navštívit „své“ dítě, vidět její domov, cesty ve slumu, školu, to byla pro mne zkušenost, která ve mně kypí i po dvou týdnech doma.
Cestou zpět jsem ani nevnímala, co je kolem, a ještě několik hodin jsem se nedokázala soustředit na reálné věci. Až zpět v práci, v nemocnici, jsem se postupně uklidnila. Kontrasty životů a možností jsou tak obrovské a teprve vlastní zkušeností je to možné alespoň částečně pochopit.
Nesmírně mě později potěšil mail od Vincenta, kde zmínil, že moje návštěva byla velkou podporou pro všechny, kdo se snaží dětem pomoci, pro něj osobně, pro školu, i učitele... Jistě i pro Marion a její rodinu. Ale myslím, že pokud to dodalo zase nové síly těm všem neúnavným lidem, co hledají cesty ven z bezvýchodného života dětí ve slumu, tak to bylo snad ještě důležitější.
Moc všem v Dialogu děkuji za pomoc se setkáním, sama bych Marion těžko našla...
Naše práce v nemocnici by měla dále pokračovat a tak věřím, že setkání ve škole nebylo poslední.
MUDr. Eva Sedláčková
