Simona Stašová se stala patronkou projektů Centra Dialog. Špunta do školy posílá již jedenáct let!

25.4.2016 | Jednou z možností, jak použít peníze na dobrou věc a leccos změnit, je adoptovat dítě na dálku – svoje o tom ví i herečka Simona Stašová, která si guinejského chlapečka jménem Mamadou adoptovala se dvěma hereckými kolegyněmi „na třetinky“ již před 11 lety. „Tehdy jsme byly 3 mámy – Veronika, Vlasta a já. Děvčata si pak po pár letech vzaly každá své dítě k adopci a Mamadou zůstal celý jenom pro mě“, směje se Simona. Samotný impulz podpořit někoho na dálku ale nepocházel od hereckých kolegyň, ale od staré babičky z Chuchle. „Vždy, když jí její dítě poslalo fotku anebo dopis, hrdě mi je všechny ukazovala. Říkala jsem si, že by bylo hezké taky mít „své“ dítě v daleké Africe,“ vzpomíná Simona.

Poslat špunta do školy – aneb podpořit africké dítě na dálku, v praxi znamená nabídnout mu pomocnou ruku, aniž jej vytrhnete z přirozeného prostředí. V Česku adopci na dálku zprostředkovává hned několik organizací. „Organizace Centrum Dialog ale pomáhá prostřednictvím programu Adopce afrických dětí již neuvěřitelných 14 let. Za tu dobu čeští dárci podpořili ve vzdělávání více než 4 tisíce dětí,“ říká Lucie Tamášová, ředitelka organizace.

Simono, chtěli bychom se zeptat, proč jste se rozhodla podpořit někoho, kdo bydlí tisíce kilometrů daleko?

Viděla jsem hodně dokumentů o Africe a na tu bídu se nedá koukat. I když se to za poslední roky zlepšilo, pořád jsou oblasti, kde děti v tom lepším případě neví, jak vypadá škola zevnitř, v tom horším nemají co jíst, anebo jim umřeli rodiče. Mluvila jsem o tom s lidmi ve svém okolí a jedna z mála věcí, které mají smysl, je poskytnout jim vzdělání. Už dlouhou dobu víme, že pouze posílat peníze do Afriky nemá význam. A já věřím tomu, jak se lidově říká, že když dáš člověku rybu, tak ho nasytíš na jeden den, ale když ho naučíš rybařit, nasytíš jej na celý život. Díky školám nejsou tyto ohrožené děti na ulici, nekradou, nebo nefetují, ale nehrozí jim ani jiné nebezpečí. Navíc pracují na tom, aby byly jejich životy mnohem lepší, než životy jejich rodičů.

V tom máte pravdu - do projektu jsou zapojeny děti, které by se jinak do školy nedostaly a které naší pomoc opravdu potřebují. Pamatujete si ještě, jak jste dítě vybírala?

Fotku chlapce jsme s Vlastou a Veronikou viděly poprvé na nástěnce v divadle ABC, kam plakátek donesl jeden z vašich přátel. Pak jsme se koukly na webové stránky (www.centrumdialog.cz/adopce). Tou dobou tam již byly fotky spousty dětí a i usmívajícího hubeného klučíka, o kterého zatím neměl nikdo zájem. Bylo mu osm let. A bylo to jasné. Byla to od nás láska na první pohled. V průběhu let, kdy mi Mamadou zůstal, jsem dostávala vysvědčení, jak si ve škole stojí, a taky přímo od něj obrázky, které mi namaloval a pak i dopisy. Psal neumělým kostrbatým písmem francouzsky. Začínalo to vždycky ‚Ma mére‘ – ‚Moje mámo‘ a to mě dostalo. Francouzsky jsem se učila na Konzervatoři dva roky, všechno už jsem zapomněla, ale se slovníkem jsem pochopila, že mi píše o své početné rodině a o škole. Dnes už je z něj ale velký kluk, který za chvíli končí střední školu a už nemá kostrbaté písmo. Zrovna naposledy mi posílal dopis, ve kterém mi děkoval za mou podporu ve studiích, prý by jinak nic z toho nebylo možné. Je to nepopsatelný pocit, když si uvědomíte, že jste vlastně někomu doopravdy změnili život.

Na dálku pomáhá v České republice hned několik organizací. Proč jste si vybrala zrovna Centrum Dialog?

Tak ten první moment byl, jak jsem říkala, náhoda. Adoptovat si dítě na dálku jsem zvažovala a vy jste byli zrovna první, co nám s Veronikou a Vlastou padli do rány. Ale dnes jsem za to ráda. Za ty dlouhé roky už znám vaší filosofii a obzvlášť oceňuji, že se těch 14-15 let pořád snažíte, aby byly projekty natolik samostatné, aby mohly fungovat i bez větších dotací zvenčí. To je podle mě velice důležité, aby ten nápad a vlastně i realizace, vždy pocházely přímo od místních lidí, protože ti nejlépe vědí, co potřebují.

A teď finanční stránka, myslíte si, že podpořit dítě na dálku si můžou dovolit jen bohatí a celebrity?

To určitě ne, i když těm bych to dala povinně (smích). Jak jsem říkala, před těmi jedenácti lety, jsem si taky nemohla dovolit platit celou adopci sama. Ale kdo chce, způsob si najde, přesně, jak jsme to tehdy udělaly my holky – můžete se domluvit se sousedkou nebo nejlepším kamarádem a každý bude platit jen část. Celkově to dělá sedm a půl tisíce na rok, ale můžu se rozhodnout, zda to zaplatím naráz, anebo ve třech splátkách a to pak není tak velká částka. Navíc z těch peněz se pak platí nejen školné, ale taky uniformy, knížky, taška do školy, všechny ty školní pomůcky a v některých školách dostanou školáčci i teplé jídlo. A ono to taky může být jediné teplé jídlo, které v ten den budou mít. V přepočtu se tedy může jednat třeba o šest stovek měsíčně – což rozpočet leckterého dárce nemusí vůbec zabolet. Životní situaci a perspektivu „adoptovaného“ dítěte to ovšem mění zásadně.

Váš kluk bude co nevidět končit střední školu, co bude dál? Budete v adopci pokračovat?

Právě zjištění, že můj malý Mamadou, kterého jsem adoptovala ještě jako klučíka, je dnes už dospělý soběstačný mladý muž, připravený pomoci sobě, své rodině a vlastně tím i své zemi, mě inspirovalo k tomu, abych přemýšlela, co budu dělat, až jeho adopce oficiálně skončí. Tak za prvé si samozřejmě vezmu dalšího malého caparta. Víte, když vám to vaše konkrétní dítě napíše, že díky vám studuje poslední ročník toho, co vždy chtělo, tak se cítíte být velmi potřebná. Máte prostě dobrej pocit sám ze sebe. Tento pocit si normálně nemůžete koupit za žádné peníze, a tady ho máte okamžitě a ještě vlastně lacino. Proto jsem se po dlouholetém sledování, jak organizace funguje, rozhodla spojit své jméno s Centrem Dialog. Ráda bych jim pomohla zviditelnit jejich práci, upozornit na ně širokou veřejnost, aby si mohlo více chudých dětí v Keni a Guineji plnit své sny, tak jako můj Mamadou.