Toni Antonucci o jeho březnové cestě do Guineje říká: "Bez důvěry a vzájemného respektu bychom se nikam nedostali."

Toni, před pár dny jsi se vrátil z pracovní cesty z Guineje, setkal jsi se se všemi našimi koordinátory, navštívil školy a děti. Byl to pro tebe také návrat “domů”?

Ano, navštívil jsem všechny školy a viděl téměř všechny “naše” děti. Jenom ty, co bydlí daleko nebylo možné stihnout. A jinak máš pravdu, každá cesta do Guineje ve mně vždy vzbudí plno pocitů a emocí. Strávil jsem tam spoustu času, poznal místní lidi a jejich zvyklosti a tak pro mě cesty do Guineje jsou tak trochu návratem domů. Vyhovuje mi tamější atmosféra, která nabízí větší otevřenost v komunikaci, je mnohem snazší s lidmi mluvit. Rádi se s vámi baví, zajímají se hodně o dění a vůbec jsou obecně takoví přístupnější. Na druhou stranu tady v České republice jsem zapustil kořeny, mám tady rodinu, přátele a musím říct, že se nám tady žije skvěle. Když se narodíte v jedné zemi, žijete čtvrt století v další a dvacet let sdílíte část životní cesty s lidmi z ještě jiné země, je to dobrý základ pro transnacionálnost vaší identity a pochopitelně to ovlivňuje i životní zkušenost a pohled na svět.

Naposledy jsi byl v Guineje loni v únoru, co všechno se za ten rok podařilo?

Když to vezmu z obecného hlediska, tak samotná Guinea je v neustálém vývoji - rozrůstá se tak, jako mnoho dalších oblastí kontinentu. Když přiletíte na letiště Gbessia v Conakry, tak už zdálky vidíte, jak se všude staví, buduje, jak město expanduje. Co se týká našich projektů, tak všechny školy si vedou velice dobře, ale na jednu jsem obzvlášť pyšný. Škola Salif Keita se ze všech škol v regionu umístila prospěchově na druhém místě, což je pro nás obrovský úspěch. Za námi skončily mnohem větší a bohatší školy. Myslím, ze klíčem k úspěchu je přístup, se kterým se věci dělají. Náš koordinátor a kamarád Joseph, který školu založil, vidí v dětech budoucnost země a proto svou práci dělá naplno, poctivě - motivace je velice důležitá. Děti ho milují a do školy chodí moc rády. Když něco děláte s láskou, většinou to děláte dobře.

Toni, proč si myslíš, že je právě osobní kontakt s našimi koordinátory tolik důležitý? Jak vlastně probíhají takové “pracovní schůzky”?

Přiletěl jsem do Guineje ve čtvrtek večer a hned v pátek jsme se se všemi koordinátory setkali a společně jsme naplánovali návštěvy našich škol a dětí. Poté jsem se s každým koordinátorem sešel zvlášť v jeho škole a navštívil děti, které má on na starosti. Koordinačně to není nic jednoduchého, každý z našich spolupracovníků má své zaměstnání a s Centrem Dialog spolupracuje na dobrovolnické bázi. Osobní kontakt je pro dobrou spolupráci klíčový. Během roku jsme sice v pravidelném spojení prostřednictvím

e-mailu, skypu, telefonujeme si, ale to nestačí. Potřebujeme udržovat, rozvíjet náš vztah, důvěřovat si navzájem, podporovat se, naslouchat si, inspirovat se. I neformální setkání u kávy, když si povídáme o životě jsou důležitým elementem. Bez důvěry a vzájemného respektu bychom se nikam nedostali. Bereme to tak, že se vzájemně doplňujeme a každý se učí od toho druhého něco nového. Bavíme se i o věcech, které daleko přesahují naše projekty, o světě, společnosti, rodinách, rodičích, osobní rozměry vztahů jsou  podstatné. To, jak jsme se poznali, před 17 lety, nás všechny spojuje a víme proč děláme to, co děláme. Bylo to hledání něčeho pozitivního, jak osobně tak společensky.

Všechny projekty, které v Guineji máme, jsou především zásluhou našich koordinátorů. My zasahujeme jen do určité míry - motivujeme a dodáváme částečně prostředky - ale udržitelnost může zaručit jen místní komunita. Naše spolupráce je založena na  partnerském vztahu, ve kterém se snažíme společnými silami zlepšit svět, ve kterém žijeme. Nejedná se tedy o vztah “zákazníka a dodavatele služby”. Do budoucna bych chtěl jezdit do Guineje alespoň dvakrát za rok, protože vnímám, jak moc je to potřeba. Lidský faktor a rozměr je klíčem k úspěchu a my se ho snažíme dlouhodobě pěstovat.

Jak se daří našim dětem ve školách a vlastně školám samotným?

S fungováním našich škol jsme spokojeni, máme přehled o učitelích, o výuce a o tom, jaký je přístup k dětem. Základní charakteristikou těchto škol je to, že jsou koncipovány jako nevýdělečné a mají sloužit ke vzdělávání dětí bez rozdílu. Školné, které je v průměru nižší, než v jiných soukromých školách přesto dovoluje pokrýt náklady na provoz školy a poskytnout dobré podmínky pro učitele.  Když budou učitelé za svou práci dobře odměněni, tak i své “poslání” budou vykonávat s větším elánem a radostí. V každé škole je určité procento dětí, jejichž rodiny se ocitly v obzvláště složité situaci a které si v daném období úhradu školného nemohou dovolit. My jim přesto umožňujeme pokračovat určitou dobu ve studiu a případně jsou takové děti zařazeny do programu “Adopce afrických dětí - projekt pomoci na dálku”. Může se také jednat o případy zrušené adopce, kdy adoptivní rodič přeruší účast v programu. V takovém případě  je pak třeba dítěti co nejdřív najít nového adoptivního rodiče. V naprosté většině děti chodí do školy opravdu moc rády a váží si takové příležitosti, mají tam kamarády a tráví tam spoustu času. Mnoho “našich” dětí už ale studuje na středních školách, některé z nich jsou na univerzitě. Z toho mám velikou radost. Do budoucna bychom chtěli vybudovat vlastní střední školu, aby děti  z našich škol mohly pokračovat i nadále s námi.

Z Česka si sebou vezl hromadu dárečků od adoptivních rodičů, jak probíhalo předávání? Jestli měly děti radost se ani ptát nemusím, viď? :)

Právě na té první schůzce s koordinátory jsme také kontrolovali dárky - jestli sedí čísla a jména. Potom jsem všem rozdal balíčky podle toho, pro jaké dítě byl dárek určen. Samotné předávání jsme naplánovali vždy tak, abych u toho mohl být přítomen. Vždy se jedná o takovou speciální chvíli, všechny děti jsou venku a čekají, jestli něco dostanou. Dárky se otevírají veřejně a děti se s nimi pak nadšeně fotí a všem je ukazují. Jsou to takové naše malé Vánoce :) Součástí balíčků bývá i dopis a fotografie od adoptivních rodičů, a někdy dojde na to, ze si dopisy čteme společně, dovysvětlujeme význam jejich obsahu.  Stále mě dokáže překvapit, jak bývají dopisy osobní a láskyplné. Rodiče se skutečně o dítko zajímají, vyptávají se, nabízejí pomoc. Snažíme se dětem vysvětlit, že je dobré také psát dopisy v osobnější rovině, ale někdy je to těžké. Děti vědí, že je někdo podporuje, váží si toho, jsou rádi a zajímá je to, ale aby psaly dopisy jako nějakou šablonu, to nechceme. Necháváme jim v tomto volný prostor. Na druhou stranu musí pochopit, že zpětná vazba je pro rodiče velice důležitá a do velké míry pak ovlivňuje jejich pohled na celý program. Takže ano, děti měly velkou radost! :)

Máte s koordinátory nějaký velký plán “P” na příští rok?

Plány se ubírají hlavně směrem k našim školám. Konkrétně bychom chtěli ve škole Thomas Sankara vybudovat 7.-10. třídu, které nemáme a dětem by to moc pomohlo. Mohli by pak pokračovat ve studiu na stejné škole. Ve škole Salif Keita nám také chybí navazující vyšší stupeň střední školy, kam děti na tři roky směřují po úspěšném dokončení 10. třídy. V současnosti musíme děti posílat do vzdálenějších středních škol, které ale někdy nemají požadovanou úroveň a zejména pozornost, kterou je studentům třeba věnovat a tak se může stát, že se jejich studijní vývoj zpomalí. Nejlepším řešením by bylo postavit vlastní střední školu na vlastním pozemku. Nájemní smlouvy s sebou často nesou mnoho problémů. Majitelé budov mají tendenci zvyšovat nájemné a to zejména když vidí, jak dobře škola funguje a to pro školu to může být cesta do záhuby. Samozřejmě jsme si vědomi omezených prostředků, ale rozhodně se myšlenky vlastní střední školy nevzdáváme. Mimo tyto velké plány nás v říjnu (2.10.) v Conakry čeká  opět oslava Dne guinejské nezávislosti a navíc letos UNESCO vyhlásilo Conakry jako hlavní město knihy, takže plánujeme určitě  s tímto tématem spojené akce.

Co bys řekl na závěr rozhovoru?

Pokaždé, když přijedu do západní Afriky, mám pocit, že si toho navzájem můžeme spoustu předat - inspirovat se. V Čechách a potažmo v celé Evropě, jako by se zastavil čas. Ve srovnání s Guineou vnímám Evropu jako ten starý, unavený kontinent - málo dětí, hodně starostí a hlavně všudypřítomný strach. Na druhou stranu má jistě své “know-how” a v historii dokázala mnoho dobrého. Guinea je ale neuvěřitelně dynamická země, a to navzdory všem problémům, kterým čelí. Lidé vidí otevřenou budoucnost a věří v ni. Takže si myslím, že my s naší perspektivou strachu a nejistoty bychom se mohli mnohému přiučit.