Super ještě nevyšel a už přináší senzaci: minulost svých novinářůNejvětším mediálním trhákem od vzniku Železného Novy bude nový deník Super. Senzační bude už jeho samotná tiráž: všichni vedoucí redaktoři totiž byli svého času vlivnými propagandisty komunistického režimu. Pro zkušené novináře to samozřejmě žádná senzace není. Vědí totiž, že bývalí bolševici řídí většinu českých médií. Říci to ale nemohou, protože sami mají máslo na hlavě. Na čtvrtý pokus Kdo si snad původně anonymní reklamy nového deníku nevšiml, toho upozornil Vladimír Železný předminulou sobotu ve své talkshow. "Je to jeden z našich největších reklamních klientů," prozradil se spikleneckým pomrkáváním Železný na dotaz diváka, jméno tajemného zákazníka našeptávajícího "chybí ti něco super" ale ještě neřekl. Byla to skoro zbytečná skromnost. Že by na trhu mohlo být místo pro noviny, podle jeho stratégů "někde mezi Bleskem a MF Dnes", věděli v Nově a spřízněných společnostech už spoustu let. Téměř na stole už byl hotový projekt deníku Nový Telegraf (ten "starý", vedený ve stranické linii ODS, vydávala IPB). Šéfredaktorem měl být autor chytlavých spisků ze života prezidentského páru Přemysl Svora, vydavatelem se měla stát společnost Beseda Holding, zamotaný konglomerát Nově blízkých firem ze Školské ulice 32 v Praze. Nový Telegraf nikdy nevyšel, stejně jako další plánované projekty Besedy pod názvy Tempo či Denní Kurýr -– nápad na deník s barevnými fotografiemi a plný politických skandálů ale žil dál vlastním životem a realizovat se má právě dnes. Podle dostupných informací by měla podoba Superu, který začne vycházet už tento týden, připomínat nejpopulárnější britský bulvární deník The Sun s velkou barevnou fotografií na obálce. Vydavatelem Superu se nakonec přes společnost e-Media stala rakouská investiční společnost EPIC. Ta doposud nebyla spojována s žádnými skandály či neprůhlednými spletenci firem. Loni finančně vstoupila do internetového portálu Atlas a do tisku hodlá podle své mediální ředitelky Terezy Klapalové investovat, protože "kvalitní zpravodajský bulvár na českém trhu chybí". Náklady na reklamní kampaň se podle odborného týdeníku Strategie pohybují kolem stovky milionů. Firmě EPIC a jejímu šéfovi Vladimíru Motlíkovi (49) jde spíše o vliv: Mladá fronta Dnes Motlíka nedávno označila za jednoho z nejvýznamnějších českých lobbistů s úzkými vazbami na špičky ODS. České slovo ho představilo jako finančního poradce Václava Klause a organizátora předsedových tenisových turnajů v Kolodějích. O obsahu a stylu nového deníku se kromě toho, že půjde o bulvár s vazbami na Novu a ODS, nedá mnoho říci. Důležitou informací se tak stává prostý výčet lidí z novinářské profese, kteří ho budou řídit. Jak stojí výše, taková koncentrace bývalých komunistických prominentů v jednom podniku je i na české poměry nebývalá. Osobní záležitosti Důležitým poradcem a stratégem projektu je Michal Voráček (42), který své schopnosti a znalosti naplno prodal už za tuhé normalizace na Vysoké škole ÚV KSČ, známé vokovické "Sorbonně". Od počátku 90. let pracoval jako generální ředitel zdejší pobočky švýcarského koncernu Ringier, která vydává např. Blesk či týdeník Reflex, v minulosti pod něj spadaly i Týden, Profit a Lidové noviny (na protest proti Voráčkově angažmá v Ringieru odstoupil před sedmi lety z funkce jejich šéfredaktora Jaromír Štětina). V roce 1997 přichází bývalý vokovický lektor do společnosti Beseda Holding a lidé, kteří s ním kdysi spolupracovali, tvrdí, že právě on byl mozkem propojování Novy s konkurenční Primou. Šéfredaktorem Superu se stane Petr Štěpánek (jde o pouhou shodu jmen s mediálním radním za ODS). V devadesátých letech byl šéfredaktorem Hospodářských novin, za normalizace pracoval v režimem přísně kontrolované Československé tiskové kanceláři. Jako zasloužilý straník byl počátkem osmdesátých let dokonce vybrán za zpravodaje v Paříži, jak ale vzpomínají jeho někdejší spolupracovníci, kvůli sporům uvnitř kanceláře do Francie nakonec nejel. Štěpánkův zástupce Zdeněk Jůzek na sebe naposled upozornil v deníku Blesk. V pozdně normalizační Mladé frontě byl významným straníkem a dokonce pracoval jako tajemník redakce –- podle jeho spolupracovníků z té doby šlo vlastně o ideologický dohled. Jako šéfa editorů si Štěpánek z Hospodářských novin přivedl Dušana Špaka, který byl v osmdesátých letech důležitým zaměstnancem ČTK, totiž zpravodajem v Moskvě. Žurnalisté v čele Superu se o své minulosti, kdy vyráběli zprávy na zakázku ÚV KSČ, odmítají bavit. "O osobních záležitostech našich pracovníků informace neposkytujeme," odráží otázky stručně mluvčí projektu Tereza Klapalová a na písemné otázky nereagují ani oslovené špičky deníku. Zamlčená účast na propagandě nesvobody může být u novináře sotva "osobní záležitostí". Jak svobodně a otevřeně může totiž psát člověk, který si léta vydělával na chleba vychvalováním nesvobody a te_ není schopen si to ani přiznat? Proto se vyplatí hledat, jaké zkušenosti z normalizace si odnesli i jiní čeští novináři než jen ti ze Superu. Nechci se chlubit Nejdéle sloužícím šéfredaktorem v zemi je Zdeněk Porybný (55). Své funkce v Rudém právu se ujal už v prosinci 1989. Ještě jaro téhož roku trávil jako zvláštní zpravodaj deníku ve Washingtonu. Svou práci tehdy na stránkách Rudého práva pochválil slovy: "V souhrnu informujeme o kapitalistických zemích realisticky a v každém případě pravdivěji než západní sdělovací prostředky o situaci u nás." Dnes už Porybný v hodnoceních komunistické žurnalistiky tak kategorický není, přesto tvrdí, že angažmá v tiskovém orgánu ÚV KSČ mělo svou cenu: "Nad některými svými články z té doby se usmívám, za jiné se hanbím a mnohé, třeba právě reportáže z USA a jiných zemí, bych podepsal i dnes." Přiznává přitom, že se dopustil mnoha "chyb a omylů" -- nejvíce se prý mýlil představou, že komunistický systém se může reformovat zevnitř. Přesto věří, že je možné začít znovu: "Hodnotou, kterou se v Právu budu vždy snažit pěstovat, je nezávislost svobodného psaní. S jakým úspěchem, nechť posoudí čtenáři." Porybného noviny si v období po uzavření opoziční smlouvy oblíbil premiér Miloš Zeman natolik, že je dával za vzor ostatním českým novinářům. Spolu s Právem chválil Zeman ještě Hospodářské noviny. Ředitelem vydavatelské společnosti Economia (vlastní ji německý a americký kapitál) a dnes i šéfredaktorem tohoto deníku je Miroslav Pavel (59). Muž zaznamenaný v Cibulkových seznamech agentů StB byl před dvanácti lety mluvčím předsedy poslední komunistické vlády Ladislava Adamce a ještě předtím šéfem ekonomického oddělení deníku Práce. "Všechno to byl a je nadále můj život, který nemíním zapomenout, stydět se za něj, ani se jím naopak chlubit," říká dnes o první fázi své kariéry šéfredaktor Pavel. "Prostě jsem ho žil a v určitých životních situacích jsem přijímal rozhodnutí, která jsem v daném okamžiku považoval za správná. Necítím ale potřebu o tom jakkoli veřejně diskutovat." Vydavatelem regionálních deníků v Čechách, Zemských novin a Českého slova (rovněž majitelem fotbalového klubu Sparta Praha) je dnes společnost Vltava-Labe-Press. Dlouholetým šéfem jejího představenstva je Vlastimil Košťál (43), který to ještě před listopadem 89 dotáhl na technického náměstka Rudého práva. Svého postavení využil při budování impéria, které postupně ovládlo regionální deníky, spadající dříve pod krajské a okresní výbory KSČ. Ke své minulosti se nemůže vyjádřit, protože podle jeho sekretariátu strávil minulý týden v cizině. Se zavilou nenávistí Čtyři ze šesti stávajících republikových deníků (bez Blesku a tiskového orgánu KSČM Haló noviny) tak ovládají bývalí významní protagonisté okupačního režimu. Tím, že své minulé období odbývají frázemi nebo nad ním jen mlčky krčí rameny, se ostatně neliší od většiny kolegů v branži, kteří se o stav žurnalistiky v době před listopadem nezajímají ani o něm nic nepublikují. Už se tak zapomnělo, že normalizaci v médiích zahájilo v květnu 1969 Rudé právo otevřeným dopisem pravověrných komunistických novinářů. Jmenoval se "Slovo do vlastních řad" a vyzval vedení novin, rozhlasu i televize, aby z redakcí vyhodilo všechny, kteří po lednu 1968 "útočili na základy politiky strany" a kritizovali Sovětský svaz (v překladu z normalizační novořeči: všechny, kdo se pokoušeli obnovit žurnalistickou profesi). Tento udavačský dopis musel podepsat každý, kdo chtěl nadále v novinách pracovat. Přísné poměry, kdy redaktorské místo mohl získat zpravidla jenom člen KSČ, trvaly v plné síle až do poloviny osmdesátých let. Přesné údaje nejsou k dispozici, podle odhadu historika Martina Sekery z arlovy univerzity a le bylo v KSČ koncem normalizace 50--70 % novinářů. Na důležité posty politických či ekonomických redaktorů, vedoucích rubrik a editorů tak nestačilo prosté členství, nutná byla významnější stranická funkce či spolupráce s tajnou policií -- ta byla podmínkou pro místa zahraničních zpravodajů. Není divu, že pamětníci o takové práci neradi mluví: kontrola toku informací přes média byla důkladná a jejich zaměstnance musela ponižovat. Některé materiály posílala do novin přímo StB a symbolem poslušnosti médií se staly projevy Gustáva Husáka nebo Leonida Brežněva, na kterých redakce nesměla změnit ani čárku. Svou vlastní minulost připomněl v posledních šesti měsících ve dvou případech pouze Český rozhlas. Jeden z ranních komentářů stanice Praha se loni v listopadu pozastavil nad tím, že kampaň čtyřkoalice do Senátu připravuje Zbyněk Merunka: celostátně známým se stal až jako moderátor Novy, do profese ale vstoupil už v proudu kádrových rezerv roku 1969 a kariéru si prý zajistil tím, že v Československém rozhlase vedl stranická školení. "S takovou zavilou třídní nenávistí hovoří Tigrid nejen o komunistech, ale o dělnících, o celé československé dělnické třídě, a přitom se všude snaží vydávat za přítele dělníků. Dělníky se nyní zabývá jen proto, že musí splnit úkol, který dostal od svých chlebodárců v americké špionážní službě. Co by Tigrid pro peníze neudělal." Takovými slovy zase svého času uváděl současný zahraniční zpravodaj Českého rozhlasu Petr Voldán nahrávku odposlechu z pařížského bytu Pavla Tigrida, kterou mu do relace "Hovory z druhé strany" poslala již sestříhanou v roce 1981 StB. Znovu ji uvedla letos v březnu Svobodná Evropa v pořadu Na rovinu. Vysvětlením komunistické minulosti současných mediálních bossů je tak prostý fakt, že při stavbě polistopadových redakcí nebylo kde brát, jen mezi bývalými straníky. Mnozí z těch, kdo se za cenu spolupráce s KSČ a StB uměli prodrat vzhůru za normalizace, obstáli i po listopadu. Hodně jsem se naučil Není divu, že šéfové dnešních "hlídacích psů demokracie" nechtějí vyprávět o tom, jak coby kovaní komunisté museli léta lhát, pomlouvat své spoluobčany i kolegy nebo žádat zákaz práce pro každého, kdo zkoušel ctít pravidla profese. K reflexi své pracovní minulosti se donedávna neměly ani mladší novinářské generace. V tomto směru se ale přece jen něco mění. Přestože ještě v polovině osmdesátých let byla rudá knížka zpravidla nezbytnou podmínkou ke vstupu mezi "vyvolené", někteří novináři jsou dnes o svých zkušenostech s normalizační "novinařinou" přece jen ochotni více mluvit. "Nemám co skrývat. Pracoval jsem tam, ale nikdy jsem nikomu neublížil. Nikdy jsem třeba nedělal nic proti disidentům," postavil se před měsícem s klidem čerstvě jmenovaný šéf zpravodajství veřejnoprávní televize Jiří Honys (42) k provalení nepříjemné zprávy, že v osmdesátých letech pracoval v rámci tehdejšího Československého rozhlasu v redakci marxismu-leninismu a komunistické výchovy. "Ten název zní dnes šíleně, ale my jsme dělali zajímavé pořady. Například jsme už tehdy otevřeli téma homosexuality," vzpomíná Honys na mladá léta v komunistickém rozhlase. Všechno pro něj začalo v roce 1985 -- tehdy si prý coby absolvent Vysoké školy zemědělské uvědomil, že nechce skončit "někde v JZD" jako agronom. "Chtěl jsem dělat zajímavou práci se zajímavými lidmi. Nebyl jsem ale ani v KSČ, ani v SSM a jinde mě prostě nechtěli přijmout," popisuje Honys novinářské začátky a dodává: "V té redakci byla sice spousta komunistů a některé příspěvky byly strašné, ale já jsem si dělal v podstatě to, co jsem chtěl. A navíc jsem tam potkal kolegy, od kterých jsem se mnoho naučil." Zkušenosti se nakonec vyplatily i v době svobody: po revoluci Honys v rozhlase spoluzakládal buňku OF, poté se stal ředitelem zpravodajství Radiožurnálu a později pracoval nějaký čas pro Vladimíra Železného. Tam se seznámil s dnešním ředitelem ČT Jiřím Balvínem, který ho s sebou přivedl na Kavčí hory a dosadil ho do současné funkce. Právě na řediteli zpravodajství mimo jiné závisí i to, jak se bude veřejnoprávní televize schopna bránit politickým tlakům. Není v takové situaci pro Honyse předrevoluční vstup do elitního "klubu" přítěží? "Nemám s tím žádný problém. Mám absolutně čisté svědomí," hodnotí po letech své začátky Honys. Bylo to hloupé Mnohem skeptičtější jsou při pohledu na svá mladá léta v řadách komunistických žurnalistů Honysovi kolegové z nejúspěšnějšího českého deníku Mladá fronta Dnes. "Byla to hloupost. Měl jsem falešný pocit, že když chci něco změnit, musím splnit některé podmínky," popisuje svůj nástup do svazáckého deníku Mladá fronta někdejší absolvent pražské fakulty žurnalistiky, člen strany a dlouholetý porevoluční šéfredaktor tohoto listu Petr Šabata (40) a dodává: "Fronta byla pro nás na rozdíl třeba od Rudého práva symbolem jisté změny". Realita byla ale drsnější než romantické studentské představy: v novinách samozřejmě vládla tvrdá cenzura a ideologické vedení ze strany ÚV SSM. "Neměli jsme dost odvahy k tomu, abychom odešli, a trpěli jsme naivní představou, že děláme reformu v mezích možností," vzpomíná Šabata. Předrevoluční angažmá většiny českých žurnalistů je podle Šabaty jedním z důvodů, proč čeští novináři na rozdíl od politiků své hříchy veřejně nereflektovali. "Jak jsme mohli nadávat, že se ve vedení mnoha novin uplatnili kovaní komunisté? Vždyť i my jsme měli máslo na hlavě," říká Šabata. "Na tom, co jsme prožívali, je skvěle vidět dětinskost, která většinu z nás ovládla. Věřili jsme v sovětskou perestrojku a měli jsme navíc z dnešního pohledu směšný pocit, že žijeme hezký život. Utíkali jsme do soukromí, měli jsme spoustu času na hospodu, na kamarády nebo na rodinu," doplňuje svého kolegu komentátor MF Dnes Martin Komárek (40). I on nastoupil do svazáckého deníku coby mladý komunista s představou, že vstupuje do reformního prostředí. "Zakazovali nám sice spoustu textů, například reportáže o Palachově týdnu v lednu 1989, ale na druhou stranu se k nám chovali relativně slušně. S nadřízenými bylo možné diskutovat a odlišný názor neznamenal jako jinde okamžitou hrozbu vyhazovu," vypočítává někdejší absolvent pražské filozofické fakulty Komárek důvody, které ho ve svazáckém listu držely. "Jiná věc je, že to byl všechno omyl. Dnes je podstatné to, že jsme všichni, ať už díky naivitě, lenosti nebo zbabělosti, sloužili zlu. Přitom jsme už byli dospělí lidé," říká Komárek. Novináři podobně jako celá česká společnost nechtějí vzpomínat na trapnou epizodu svého života. Platí i "profesní tabu": politici byli k reflexi své minulosti vyzváni jako veřejně činné osoby právě ze strany novinářů, sami sebe však žurnalisté v rámci profesní solidarity k ničemu podobnému nepostrkovali. Sebevědomí novinářské profese je přitom na otevřených kartách a čistém stole závislé mnohem víc než v případě jiných profesí. "Kdo chce dělat svou práci dobře, nemůže se podle mě vyhýbat tvrdému přiznání toho, na čem se vlastně tehdy podílel," říká Martin Komárek. Nový vpád Pasovských Vedoucí redaktoři Superu na dotazy po své minulosti mlčí a přiznání se chtějí vyhnout. Brzy uvidíme, zda budou svou práci dělat dobře. Již te_ je ale zřejmé, jak dopadli jejich kolegové ze Zemských novin, kteří se přiznání rovněž vyhýbají. Podlehli totiž diktátu svých vydavatelů -- tentokrát nebyl ideologický, ale slouží krátkodobým finančním zájmům vydavatele. Zemské noviny byly ještě koncem minulého roku považovány za výjimečný pokus o slušnou žurnalistiku. Skončil, když je počátkem roku získal nový vydavatel, společnost Vltava-Labe-Press. Jde o známou firmu, v jejímž čele stojí německá vydavatelská skupina Neue Passauer Presse, a jak stojí výše, významnou roli v ní hraje někdejší náměstek Rudého práva Vlastimil Košťál. Vydavatelskou politiku "Pasovských" skvěle ilustruje viditelný posun k bulvárním titulkům: hlavními zprávami se například stávají běžné vraždy. Důležitější je ale konflikt, který s vedením listu zažil dnes už bývalý redaktor Jaroslav Kmenta (30). Ten v únoru publikoval text o potížích německého sponzora ČSSD Karla Heinze Hauptmanna. O měsíc později list uveřejnil omluvu, ve které vzal všechna tvrzení zpět. Vydavatel ustoupil sponzorovi vládní strany zcela automaticky: vůbec se autora inkriminovaného textu nezeptal, kde svá výbušná tvrzení získal a jak je může doložit (a Kmenta je doložit opravdu může). Druhý konflikt v redakci nastal, když zástupce vydavatele přinesl do redakce k otištění rozhovor s Vladimírem Železným a oznámil, že na něm nelze měnit ani řádku. Materiál, který svou jednostranností budil dojem, že si ho napsal sám Železný, byl pak přes odpor redakce uveřejněn v době vrcholu arbitráže mezi Železným a americkou společností CME -- a novinářům se tak připomněly doby Leonida Brežněva. "Na schůzce se zástupci vydavatele jsem se dozvěděl, že mi nemohou zaručit, že se podobný postup nebude opakovat," vysvětluje svůj odchod z novin redaktor Kmenta. Své stanovisko zveřejnil 27. března v ČTK a stojí za zmínku, že zprávu o tak vážném porušení novinářské svobody nepřevzalo v rámci "profesního tabu" žádné z médií. (Podobně nikdo neodpověděl na článek, kterým před dvěma týdny v Respektu stejný redaktor kritizoval bulvarizaci českých deníků včetně Mladé fronty Dnes a Lidových novin.) Ke Kmentovu obvinění není snadné zjistit ani stanovisko vydavatele, který do novin protlačil jak omluvu, tak předem připravený rozhovor. "O čem chcete s panem ředitelem mluvit?" ptá se při prvním telefonátu sekretářka generálního ředitele Vltava-Labe-Press Michala Ondrascheka. Po zjištění tématu už není možné jejího šéfa sehnat. "Pan ředitel má stále jednání," opakuje do omrzení Ondraschekův sekretariát. Neslušné, nekolegiální, k ničemu Vydavatelská revoluce v Zemských novinách byla dokončena na přelomu března a dubna: ze své funkce odešel dosavadní šéfredaktor Jiří Bigas, který v obou naznačených sporech stál za svým redaktorem. Nahradil ho člověk s lepší kvalifikací: předrevoluční šéf kulturní rubriky Večerní Prahy, někdejšího deníku městského výboru KSČ, Josef Richter (46). "Nejsem ta pravá osoba, která by měla komentovat postup mých předchůdců," hodnotí únorový spor o Hauptmanna a Železného. Bývalý kandidát komunistické strany je stejně opatrný při hodnocení své předlistopadové kariéry. "Na to vám nebudu odpovídat. To je špatně položená otázka. Proč vás to zajímá?" rozčiluje se Richter. Po chvíli ale přece jen rozvazuje. "Je to nekolegiální. Vadí mi, když si jedna část novinářů sedne do křesel, začne se stavět do role soudců a ptá se jiných, co kdy dělali. Takhle se mezi sebou nekádruje žádná profese. Nedělají to ani doktoři, ani soudci. Je to neslušné. A po těch letech je to už stejně k ničemu." Petr Holub, Martin Kontra, Jindřich Šídlo rozhovor Minulost mává nám S historikem Pavlem Žáčkem o kořenech české mediální současnosti Co vlastně znamenalo být novinářem v oficiálních médiích za komunismu? Znamenalo to sloužit režimu. Více či méně každá řádka v jakémkoli periodiku znamenala legalizaci komunistického panství, kamínek do mozaiky nepřetržité propagandistické a dezinformační kampaně. Přesto se někteří českoslovenští žurnalisté tak vyvinuli, že se v roce 1968 stali v podstatě nezávislými na moci. To krátké období skončilo počátkem sedmdesátých let. Po revoluci největší exponenti režimu z médií zmizeli. Ale jejich pozůstalí kolegové samozřejmě otázku své minulosti nezvedli. Je máslo na hlavě řady žurnalistů příčinou, proč jsou dnes novináři proti politikům i vydavatelům často tak slabí? Ano, řadoví komunisté zůstali, včetně některých nestranických šedivých myšek. Výsledek jejich práce je patrný i ve výběru témat, či spíš v tématech, která pomíjejí. Není divu, že tito lidé podléhali a podléhají nabídce profesionálních i amatérských lobbistů, včetně politických. A to nemluvím o tom, že v některých médiích stále ještě působí bývalí tajní spolupracovníci Státní bezpečnosti, kteří před listopadem prokazatelně donášeli na své kolegy. Je na každém médiu, aby si vytvořilo etiku své personální politiky. Proč nechtějí čeští historici mluvit o normalizaci v médiích? Proč se všichni vymlouvají na nedostatek pramenů? Historik musí být z profesionálních důvodů opatrný a česká historiografie navíc ani zdaleka nepřekonala svoji vlastní minulost. Ale myslím si, že čeští historikové tento proces -- sice nesměle, ale přece -- nastoupili. Ne tak novináři. Kde máte např. paměti význačných novinářů komunistické či postkomunistické éry? Kde jsou jejich obhajoby či (sebe)kritiky? Co je zapotřebí proti procesu společenského zapomínání? Informace. Informace, abychom mohli poznat svou minulost a každého -- v dobových souvislostech -- zhodnotili. Konec rozhovoru