My, současní studenti, jsme 17. listopad roku 1989 zažili ještě jako děti, takže jeho atmosféru známe vlastně jen z vyprávění. Mnozí tu dobu popisují jako nejkrásnější v životě, a to v podivuhodné shodě: euforie z toho, že "končí pustá desetiletí bezčasí a nesvobody", rozhodně přesahovala hranice obvyklých osobních zážitků a byla společná prakticky všem. Tehdy se také znovu probudilo cosi jako společné vědomí, a s tím i zájem o věci veřejné. Právě oním zájmem se listopadová doba nejprudčeji lišila od doby předchozí. Nešlo však jen o jakousi změnu společenské nálady: listopad 1989 byl historický předěl, díky kterému lidé konečně mohli překročit hranice svého soukromí a znovu se začít podílet na tom, jak bude vypadat jejich země. To je koneckonců nejvýznamnější odkaz listopadových událostí. My, současní studenti, žijeme v době, kdy polistopadová euforie už dávno odezněla. To je asi přirozené, ale znepokojuje nás, že odezněly i všechny tehdejší ideály či přinejmenším vůle je naplňovat. Zájem občanů o věci veřejné je čím dál vzácnější a obětovat něco pro společný cíl je už zase směšnou frází - stejně jako v dobách normalizace. Na našich školách i v celé společnosti daleko spíš zažíváme jakousi nedůvěru ke společnému zájmu, a především neochotu pro společný zájem cokoli dělat. I mezi studenty už panuje nechuť, někdy i strach vystoupit vůči evidentním nepravostem, se kterými se setkávají ve svém okolí. A jak můžeme pozorovat, převažuje pragmatický zájem jen o své osobní věci - a péče o své pohodlné soukromí. Hodí se ovšem připomenout, že právě schovávání se do svého soukromí charakterizovalo dobu předlistopadovou. Zatímco dřívější režim člověka represemi nutil, aby se staral pouze o sebe, dnes to všichni činíme zdánlivě dobrovolně. Přijali jsme poněkud nebezpečnou myšlenku, že starat se především o své soukromí patří k hlavním vymoženostem demokracie. Jako by demokracie měla být jenom jakýsi servis, jehož smyslem je umožnit člověku, aby se uzavřel do kruhu všednodenních zábav. Je ale třeba říci, že takto pojímaná demokracie vůbec demokracií není: netečné (a poněkud otrávené) přihlížení tomu, co se děje ve veřejném prostoru, je chování typické pro husákovský režim. Nepřipravujeme tak bezděčně návrat něčeho podobného? My studenti takový návrat nechceme. Předpokládáme, že v tom nejsme sami, a proto všechny vyzýváme, aby se spolu s námi snažili o následující: - Nebýt otupělí ke všemožným projevům arogance, ať už politiků, úředníků, nadřízených nebo třeba i učitelů. Využívat naopak všech možností k tomu, aby se arogance nestala univerzálně vítězící metodou. - Nerelativizovat komunistickou minulost, a už vůbec ne ji barvit narůžovo. Být naopak ostražití vůči všem hlasům, které se o to pokoušejí. Nepřipustit, aby se v důležitých veřejných funkcích objevovali lidé, kteří posluhovali bývalému režimu. - Nedovolit veřejně činným lidem, aby mohli úspěšně sázet na naši děravou paměť. Vytvářet naopak aktivně klima, kde se špatnost nazývá špatností a nezapomíná se na ni. - Spojovat se, jde-li o dobrou věc. My, současní studenti, jsme 17. listopad roku 1989 zažili ještě jako děti, takže jeho atmosféru známe jen z vyprávění. Ale jeho odkaz je pro nás aktuální a živý - a budeme se snažit, aby se na něj nezapomnělo.Více informací na strada.ff.cuni.cz/listopad.