Už jsem Vám chtěla napsat celou věčnost…ale nebyla jsem se k tomu schopna dostat kvůli času. Moc se mi po Vás stýská… měli byste vědět, že vzpomínky v těchto chvílích působí jako čerstvé mrkvičky (blbost, kterou jsem si teď vymyslela, ale je to tak…).Jsem v pořádku. Občas je to tu pekelný, občas lepší. Chtěla bych se vrátit do normálu (a taky bych chtěla, aby se znovu otevřela škola). Ale politici naší země se rozhodli, že zákon budou používat jenom tak, jak se jim bude hodit… Kašlou na obyvatele. Zatímco vám píšu, tak mi psal kamarád, že se policie dostavila do Tao (městečko) a řekla, ať se všechny úřady zavřou a lidé ať jdou domů. První popud před násilnostmi.Ironií na tom všem je, že před 27.prosincem toto všechno byl jen vtip. Samozřejmě, že jsme věděli, že risk (že se situace po volbách zvrtne) je vysoký, ale nikdo z nás neočekával takovéhle bláznovství, které zaplní mezinárodní zpravodajství. Byla jsem v Eldoretu a vracela se do Nairobi 29. prosince. Najednou všichni lidé začali prchat ze středu města; celé se to na moment zdálo být surrealistické. Byla jsem se svým bratrem, bratrancovou manželkou a jejími dvěma dětmi a s mým bratrancem, který je v šesté třídě. S sebou jsme měli kufry. Nikdy jsem si nemyslela, že já, Sarah Navalayo Osembo, se ocitnu v probíhající bitce s policií. A to jsme Nic neudělali. Jenom jsme se dostali v nesprávný čas na nesprávné místo. Byl tam jeden chlápek, co nás viděl a řekl nám, ať se jdeme schovat do jeho obchůdku. Byl to Kikuyu (pozn. Kikuyové jsou jeden z keňských kmenů – stejný kmen, ke kterému patří také prezident Kibaki). V tuto chvíli jsem se zamýšlela nad tím, proč nám pomohl, i když bylo evidentní, že nejsme z jeho kmene. Uvědomila jsem si, že celá ta nenávist mezi kmeny je jenom o politice. Pro nás, normální lidi, je nejdůležitější, že jsme všichni lidské bytosti, které se navzájem potřebují.Abych tento příběh zkrátila…cesta domů byla noční můra. Cestou bylo na silnici bylo 6 blokád, u kterých byla naštvaná mládež “štěkající“ po krvi kikujů. Kluci, kteří vypadali sotva na 16, mlátili do aut, mávali mačetami, házeli kameny, a zapalovali pneumatiky. Nikdy v životě jsem se necítila tak strašně. Ten den jsem viděla smrt. Člověk se cítí bezradně…a je jedno, kdo je, odkud pochází, koho zná nebo čeho dosáhl. Ten moment přijde a člověk se cítí úplně sám a jen prosí o soucit pro děti. Dříve jsem jako studentka práv byla u soudu a vždy, když byli usvědčeni mladiství delikventi, bylo mi jich moc líto. Ale když jsem si u blokády uvědomila, jakým způsobem nás terorizují, přála jsem si, aby byla možnost, jak by mohli zaplatit za to, co dělali. Bratrancova manželka je Meru (pozn. Další z keňských kmenů) a je stejně světlá jako kikujové. Dokážete si představit jaké to bylo, když na jedné blokádě chtěli, aby vylezla z auta, protože si mysleli, že je kikujka? S boží pomocí musel řidič uklidňovat jejich zuřivost, když se snažili dostat do auta. Nešlo to a řidič, který byl Kalenjin (pozn. Kalenjinové jsou po volbách velmi často na straně Luů) je přesvědčil, že ji dobře zná a že není Kikuyu. Nicméně před další blokádou nás řidič musel opustit. Byla mnohem větší a nemohl riskovat jet s námi dál. Museli jsme jít přes les na kopci…a to s dětmi!!!! Všude jsme viděli vládní bezpečnostní jednotky – jak jedou směrem do města. Potkali jsme několik chlápků z kmene Nandi, kteří byli ozbrojeni luky, šípy a kopími, a také sestupovali do města. Taky jsme potkali kluky z národní služby mládeže, kteří nám řekli ať utíkáme, co nejdále můžeme. Teď už věřím v zázraky, protože za rohem jsme narazili na minibus, který jel tam, kam my. Opět to byl Kikuyu, který se rozhodl, že nám pomůže. Jel pro svou rodinu, ale řekl řidičovi, ať vezme nás a vystoupil. Později jsme se dozvěděli, že byl zabit v jedné z rvaček. Jeli jsme k policejní stanici, kde už byly také ženy se svými dětmi, které sem přišly se všemi svými věcmi. Jejich manželé zůstali doma, aby bránili zbytky jejich majetku. Jakmile jsme se rozjeli, Nandiové na tu stanici zaútočili! Viděla jsem to na vlastní oči, ale ve zprávách nic neříkali. Povídali jen, že všechno je ok a že brzy bude všechno jako dříve… Dělají si z nás snad srandu?? Tu noc naše městečka (Turbo a Mautuma) plápolala v plamenech a byla plná křiku. Zapalovali, kradli, zabíjeli. A to všechno proto, že bojujeme za ‚demokracii‘, ale neptáme se sami sebe – co by to bylo za vládce, kteří by vrhli na naše životy tuto anarchii a bezpráví? Jsme bláhoví……jak Chinua Achebe (známý africký spisovatel) řekl: „Afrika je zkorumpovaná skrz na skrz.“ Musela jsem být 2 týdny doma, abych se přesvědčila, že cestovat je bezpečné. I teď je ale situace na dálnici z Nakuru do Eldoretu nepopsatelná. Nejsou slova, co by popsala černé skořápky připomínající zbytky aut, kmeny stromů na kraji silnice značící místo blokád, stále doutnající kukuřičná pole, lidi co hledají něco k jídlu ve spadlých a ohořelých obchodech, nespočet nevinných a vystrašených Keňanů obávajících se, co bude dál, kteří doslova plní všechny kostely… To vše se děje ve stejné zemi, která byla krásnou Keňou ještě před pár týdny. Už nejsem naštvaná. Tato zem je plná jedinců, kteří by ji zaprodali tomu, kdo dá nejvíc; jedinců, co raději vidí lidi umírat, než aby se vzdali své moci; jedinců, kteří i když nevyhráli, tak nepřipustí svou porážku. Asi jsme prokletí. Jsme maňásci elity, oběti toho, co sami děláme. Navzájem se zabíjíme, zatímco oni se dívají v televizi na to, co se děje. Musíme si pořád dávat pozor na to, co a kdo je za námi, protože nikdo neví, kdy by mohla přijít policie… A nejhorší ze všeho je, že jsme souzeni podle našeho jména a ne podle toho, jací jsme. Tohle je to místo, které nazýváme našim domovem. Nemáme kam jinam jít. Tohle mě štve. Napíšu později, až nebudu tolik naštvaná.Jinak Vás mam všechny moc moc ráda a nespěchejte zpátky sem.Uvidíme se. Ahoj. Sarah