Pak si přišli pro cikány a já byl rád, protože kradli.Pak si přišli pro bezdomovce a já nic nenamítal, protože jsem měl kde bydlet.Pak si přišli pro homosexuály a cítil jsem úlevu, protože mi byli nepříjemní.Pak si přišli pro mě a nezůstal tu nikdo, kdo by proti tomu protestoval.”(Martin Niemöller) V Itálii (a ostatně i v celé Evropě) jsme svědky rostoucí vlny rasismu. Tato situace se v Itálii vyostřuje od posledních voleb, které v Itálii proběhly v dubnu letošního roku a kdy s velkou převahou zvítězila pravice a premiérem se stal Silvio Berlusconi. Výraznou součástí její volební kampaně byly xenofobní návrhy a zpřísnění imigrační politiky. Toto vše se prezentuje jako bezpečnostní politika, která je prioritou v tomto volebním období. Cizinci jsou totiž obviňováni z toho, že mají na svědomí značnou část kriminality. Jak se to už několikrát v historii stalo, přistěhovalec, ten jiný, ten nebezpečný, je odsuzován jakožto příčina mnohých společenských problémů. Kde se v lidech bere tato nenávist a agrese proti přistěhovalcům? Ventilují tak nespokojenost s vývojem posledních let? Je to osobní nespokojenost a neštěstí, jehož příčinu hledají vně sebe a hledají obětního beránka?Co se tedy děje? V květnu vstoupilo v platnost vládní nařízení, které by se stát zákonem a které je součástí „bezpečnostního balíčku“. Toto nařízení, které umožňuje hon na cizince obsahuje například tyto body: kdo pronajme byt nelegálnímu přistěhovalci, může o něj přijít a finanční prostředky z jeho prodeje budou použity na boj proti nelegálnímu přistěhovalectví. Kdo žebrá a má děti, mohou mu být odebrány k adopci atd. Vznikla také i nová funkce – komisař pro Romy, tito komisaři mají v italských městech široké pravomoci.Drtivá většina médií tuto vlnu strachu a obviňování pomáhá šířit. O porušování lidských práv přistěhovalců ani zmínky... Svědectví, která v poslední době přichází jsou otřesná a více než znepokojující. Vše začalo honem na romskou populaci – vypalování táborů (v Neapoli), noční razie, vystěhovávání, zatýkání, sčítání romů, evidence atd. Svědectví podává Giorgo Bezzecchi, který je presidentem asociace Opera Nomadi už několik let pracuje v oblasti kulturního, společenského a politického rozvoje Romů. Se svou rodinou žije v táboře v Miláně. Jeho tatínek přežil koncentrační tábor, jeho dědeček ne. Jeho rodina byla povinně vyfotografována a byla provedena evidence Romů policií. Toto čeká všechny Romy žijící v Miláně. Vynikne dokonce speciální archiv. „Zítra bude zaevidován i můj otec, ITALSKÝ OBČAN, který byl pronásledován nacisty a byl uvězněn v italském koncentračním táboře. Uběhlo šedesát let, ale obavy, pocit nebezpečí a POSTUPY JSOU NAPROSTO STEJNÉ!“V italském městě Prato si zase vybrali přistěhovalce čínské národnosti. Probíhá rozsáhlé kontrolování dokumentů a ti, kteří je nemají dostávají okamžité vyhoštění nebo jsou poslány do zadržujících věznic. Probíhají rovněž kontroly v čínských obchodech a firmách a bývají pod různými záminkami zavírány. Zaměstnavetelé, kteří zaměstnávají Číňany na černo je propouštějí, protože mají strach z postihů. Přičemž v Itálii je práce načerno častý jev a platí to i pro italské občany. Dále přicházejí svědectví o raziích v dopravních prostředcích. Jedné z nich se stala svědkyní jedna mezikulturní zprostředkovatelka 4. června v půl deváté ráno v Toríně. „Policisté nastoupili do autobusu a vyzvali všechny cizince, aby vystoupili a pak je rozdělili na muže a ženy s dětmi a požádali je o povolení k pobytu. Mnoho lidí s sebou mělo pouze italskou občanku, někteří měli povolení k pobytu a někteří neměli dokumenty žádné. Vše se odehrálo za doprovodu vět jako tato: ´vaše italská občanka je nám ukradená, je konec bezstarostnému životu, Itálie už není tou zemí blahobytu´. Agenti nechali nastoupit všechny lidi do policejního auta, pouze jeden Maročan to odmítl prokazujíc se italskou občankou. Ptal se z čeho je obviněn a říkal, že se obrátí na svého právníka. Nechali ho jít. Nikdo z cestujících nijak nezasáhnul, naopak mnoho lidí, i lidé na balkonech v přilehlých domech nebo na chodníku dokonce tleskali“.Italské Centrum kultur působící v několika městech v reakci na tuto situaci zahajuje kampaň „A příště to budu já“. Cílem není rozdělit lidi na ty, kteří jsou proti Romům nebo cizincům, a ty kteří se jich zastávají. Chceme spíše navrhnout aktivity, které spojí lidi, umožní jim identifikovat se s aktuální situací a s nebezpečím tohoto rostoucího násilí a brutality, která se chce ustanovit jako zákon. Jde o to vytvořit vzájemné vztahy na různých úrovních (asociace, menšinové komunity atd.).Aktivity kampaně jsou velmi flexibilní a otevřené, ale to, co ji drží pohromadě je poselství, které nevychází z intelektuální vzpoury ideologií, ale vychází z pocitu. Dotkneme se citlivosti druhého a pomůžeme mu, aby se spojil s vnitřní zpourou, vyjádřenou solidaritou a spravedlností. Další společnou charakteristikou je metoda nenásilí, aby se vytvořilo konstruktivní prostředí, a nejen protest proti něčemu.