Slumy (chudinské čtvrti) jsou převážně na okrajích Nairobi (hlavního města Keni) a dalších větších měst (Kisumu, Nakuru). Na velmi malém prostoru tu žijí miliony lidí. Jedním z největších keňských slumů je Kibera, která je také druhým největším slumem v Africe vůbec. V těchto čtvrtích není zavedená elektrika, voda, ani kanalizace. Odvoz odpadků nefunguje. Kriminalita je vysoká a bezpečnost téměř nulová. Lidé žijí v domech postavených z vlnitého plechu nebo bahna. Tyto domky jsou většinou přibližně 4x4 metry velké a žijí v nich celé rodiny. V období dešťů se voda dostane kamkoliv, na každém kroku je všudypřítomné bahno a někdy dochází i k sesuvům půdy. Odpadky se mísí se stokami a deštěm. Domy kvůli nepevné konstrukci také mnoho nevydrží. Různé vůně a pachy se prolínají mezi sebou. Děti jsou všude. Vzdělání není dostupné všem, a tak děti tráví na ulici většinu dne. Hrají si se vším, ale nic z toho bychom nemohli nazvat hračkami. Není výjimkou vidět dítě uprostřed smetiště hledat si něco k jídlu nebo na hraní. Žaludek se svírá, když vidíte děti, které jsou většinou nemocné, bez rodičů, na ulici, anebo čichající lepidlo. Lepidlo, obsahující nebezpečné látky se často užívá jako droga, a je zárukou alespoň dočasného zapomenutí na hlad, žízeň a strach. Domky ve slumech jsou nalepené jeden na druhém a mezi nimi probíhají úzké uličky, kterými se dá jen těžko projít. Tyto cestičky slouží často také jako odpadní stoka, člověk tak skáče z kamene na kámen a snaží se, aby nešlápl do některého z nepříjemně vypadajících a vonících potůčků. Keňský venkov je naproti tomu pravým opakem, představuje symbol panenské přírody. Klid, slunce, bezpečí... Ale i tam se lidé musí potýkat s problémy každodenního života. Nedostatek vody, silně zakořeněné tradice a zvyky, málo škol a ještě méně peněz na jejich placení, či na zaplacení lékařů, jídla a ostatních základních lidských potřeb. Lidé tu používají vodu převážně z řek, potůčků a studánek. Na některých místech je možné najít i klasické studny, nejsou ale běžným jevem a často slouží pro široké okolí. V období bez dešťů vysychají tyto základní zdroje vody. V některých oblastech z nedostatku vlhkosti usychá i úroda a lidé nemají co jíst. To že na venkově nebývá zavedená elektřina asi není potřeba psát. Lidé chodí spát i vstávají „se slepicemi“. Stále silné tradice významně zasahují do života lidí. Jednou z takových tradic je i ženská obřízka, které je v této knížce věnováno několik stránek. Jiným zvykem, o kterém se v poslední době mluví čím dál tím více, je tzv. „dědění manželek“. V Keni jej praktikují lidé z kmene Luo žijící na pobřeží Viktoriina jezera. V případě manželovy smrti ztrácí jeho žena většinu práv. Nesmí zůstat ani v jejich původním domě, který zdědí manželova rodina. Pole, úroda a děti jí od té chvíle nepatří. Ani její vlastní život už není její. “Zdědí“ ji manželův bratr, bratranec, či strýc. Pokud se za něj odmítne provdat, přijde skutečně o úplně všechno. V případě, že přijme tradici a ke sňatku svolí, smí zůstat v domě a dál se bude starat o jejich úrodu, pole, dobytek a děti. Tento zvyk se stává velkým problémem v dnešní době, kdy se rychlostí blesku po celém africkém kontinentu šíří virus HIV. Mnoho lidí je nakaženo HIV a umírá na AIDS. Tento zvyk je jen dalším prostředkem, jak se může dále rozšiřovat. Venkované většinou nemají tak dobré vzdělání jako lidé ve městech. To omezuje jejich přístup k informacím a jsou tak nejvíce ohroženi některými svými vlastními tradicemi, dalšími riziky a onemocněními. Mimo město mají rodiny většinou u svého domečku ještě malé pole, kde pěstují zeleninu či ovoce. Ty prodávají na trhu nebo je využívají jako základní zdroj obživy. Ženy od velmi brzkého rána stojí na polích a pracují. Často mají na zádech během celého dne svého nejmladšího potomka. Výdělek z úrody je určen na nákup základních potravin pro celou rodinu, a pokud něco zbude, tak i na školné či lékaře. Muži na venkově pracují méně než ženy. Pokud umí nějaké řemeslo, živí se jím. Mnoho z nich ale nemá vzdělání, a protože na venkově nejsou téměř žádné pracovní příležitosti, nemají co dělat. Silná tradice jim nedovoluje pomáhat ženě v domácnosti s dětmi či s vařením. Mnoho z nich proto odchází za prací do měst. Ne každá rodina vlastní půdu a ne příliš mužů najde dostatečně placenou práci. Ženy se proto často uchylují k „nejstaršímu řemeslu“ – prostituci. Prostituce není výjimkou ani mezi velmi mladými dívkami na středních školách, které si tak vydělávají na učebnice, školní pomůcky a něco málo pro sebe. V městských slumech je prodej vlastního těla často jedinou možností, jak může matka zajistit pro své děti peníze na jídlo. Virus HIV se tak opět může šířit a ničit životy mnoha nejen mladých lidí.