Už z dálky jde slyšet zpěv dětí, které toto středisko navštěvují a pod dohledem učitelů se zde vzdělávají. Jedno dítě vždy jde před ostatní a pomáhá jim v rozpoznávání modelů, předmětů, staveb nebo čísel nakreslených na tabulích po celém centru. Většina těchto dětí (pokud ne všechny) trpí kvůli nedostatku kvalitních školních pomůcek a neadekvátnímu stravování doma, protože jejich opatrovníci nejsou schopní se ekonomicky postarat o potřeby dětí. Tito opatrovníci jsou ve většině případů nuceni starat se o děti, protože jejich biologičtí rodiče už podlehli AIDS.Mezi mnohými trpícími dětmi, které denně docházející do vzdělávacího centra je i Caron Atieno, které je právě pět a půl let. Její matka živí rodinu pouze z prodávání pečených kukuřičných klasů na autobusové zastávce v Miwani. Velmi dlouhou dobu byla Caron podvyživená, kvůli čemuž byla nakonec přijita do místní nemocnice. V té době vážila jenom šest kilogramů. V nemocnici byla sice léčena, ale blížící se návrat do známého prostředí postrádajícího stravu, pro ni představoval životní překážku. Aby k takovýmto událostem nedocházelo, vznikl ve spolupráci s tamní komunitou projekt, který se snaží sehnat zdroje a začít pěstovat kukuřici a fazole. Tyto potraviny by potom poskytly dětem dostatek jídla. Caron i jiní si tedy mohou s úlevou oddychnout díky vědomí, že v deset hodin dostanou kaši a v jednu hodinu směs kukuřice s fazolemi.S pravidelným stravováním a kontrolním vážením dětí, přišla jedna radostná zpráva – jejich zdravotní stav se začal zlepšovat! I Caron přibrala z původních devíti na dvacet čtyři kilo. Její barva kůže se změnila k lepšímu a stala se aktivnější jak v centru, tak doma. Její vlasy, které byly hnědé, kvůli nedostatku jídla, začaly tmavnout – což je jasný důkaz, že tento zákrok měl cenu a plní své předsevzetí. Ostatně, Caroninu rozjasněnou tvář můžete vidět na okolních fotografiích.Aby mohl tento projekt pokračovat, musíme dohlédnout na to, aby rodiče, poručníci, opatrovníci a úředníci darovali a sháněli jídlo. Tito všichni si musí (a někteří už tak učinili) uvědomit výhody takového chování, tak aby víc dětí mohlo být zachráněno před hladem.Když člověk odchází z výchovného centra, je naplněn uspokojením, když mu dětské hlasy, plné energie, zpívají:“Naskia sauti, sauti ya mama, sasa ni saa saba, mwalimu kwaheri” (Slyším hlas, hlas maminky, už je jedna hodina, nashledanou) V Joy Kids Humanist Center v Miwani věří, že zdravé dítě, je aktivní dítě.Napsal:Charles Juma- Joy Kids Humanist Center- Miwani.