Projekty
Jednou z možností, jak použít peníze na dobrou věc a leccos změnit, je adoptovat dítě na dálku – svoje o tom ví i herečka Simona Stašová, která si guinejského chlapečka jménem Mamadou adoptovala se dvěma hereckými kolegyněmi „na třetinky“ již před 11 lety. „Tehdy jsme byly 3 mámy – Veronika, Vlasta a já. Děvčata si pak po pár letech vzaly každá své dítě k adopci a Mamadou zůstal celý jenom pro mě“, směje se Simona. Samotný impulz podpořit někoho na dálku ale nepocházel od hereckých kolegyň, ale od staré babičky z Chuchle. „Vždy, když jí její dítě poslalo fotku anebo dopis, hrdě mi je všechny ukazovala. Říkala jsem si, že by bylo hezké taky mít „své“ dítě v daleké Africe,“ vzpomíná Simona.
Kolikrát stačilo pouze zahnout za roh, vlézt do nejužší uličky, anebo se jenom lépe podívat a uviděla jsem jí – školu! Za posledních několik let rostou v Kibeře doslova jako houby po dešti: jsou malé a jsou všude. A to je dobře.
Možná už jste slyšeli o Kibeře – největším keňském slumu, který se už téměř 90 let rozrůstá na předměstí hlavního města Nairobi. Žije zde kolem milionu lidí. To by nebyl takový problém, kdyby všichni nebydleli na 2,5 kilometrech čtverečních. Z těchto počtů je každému jasné, že tu toho moc nefunguje – kanalizace, svoz odpadků, zásobování a vůbec. Což o tom, ale je tady spousta věcí, které fungují perfektně!
Sedíme v autě z letiště, zrovna priletěla Verča. Je to její první cesta do Keni. Adada, náš koordinátor z Kibery, měl jet s námi na letiště, ale nějak to nevyšlo a vyzvedáváme ho cestou zpět z letiště. Vlastně je to príma, protože takhle Verča alespoň hned uvidí jednu z našich škol.
Přijíždíme do Kibery. V této části slumu, na Karanja road, se od mé poslední návštěvy nic moc nezměnilo . Ale čím víc se blížíme ke škole, tim vic mi něco nesedí. Když vystoupíme z auta, zdraví mě hned Jaffar - chlapec, který je na dálku podporován od roku 2012. Chytá mě za ruku a vede mě dál...
Na místě školy je spousta lidí. Hodně řemeslníků. První, co vidím, jsou úplně nové zděné záchody, a to dvoupatrové! Co? Co se tu stalo?
Základní škola Thomas Sankary vznikla ve čtvrti Matam Lido v hlavním městě Conakry ve spolupráci s Centrem Dialog. Nese jméno hrdiny Thomase Sankary, bývalého prezidenta státu Burkina Faso. Tým, který školu založil je veden naším dlouholetým spolupracovníkem, dnes již lékařem – Abdoulem Bahem. Budova i dříve fungovala jako škola, ale byla ve stavu, který vyžadoval alespoň základní úpravy. Ty proběhly v létě 2009, kdy došlo k opravě střechy, schodů a podlah. Děti mohou školu navštěvovat i o prázdninách, kdy zde probíhají prázdninové kurzy pro děti, které potřebují dohnat učivo, aby mohly v pořádku nastoupit do dalšího ročníku. Aktuálně do školy chodí celkem 205 dětí, z nichž 45 jsou podporovány českými adoptivními rodiči. Škola by akutně potřebovala vybudovat nové třídy pro další ročníky.
Za tu dobu, co Centrum Dialog funguje, se nám podařilo mnoho dobrého. Díky podpoře adoptivních rodičů z Čech vystudovaly anebo stále studují, až na 4 tisícky dětí z Keni a Guineje. Protože věříme, že vzdělání je nejlepší formou pomoci, stáli jsme u zrodu 12 škol a školek. Ty kromě vzdělávání dětí, řady kulturních a volnočasových aktivit, pořádají i kurzy analfabetizace pro dospělé. Mimo to naši dobrovolníci provozují zdravotní centra, organizujeme osvětové programy na prevenci ženské obřízky a pořádáme řemeslné a zemědělské. Podporujeme také menší projekty, spoluzakladáme centra naděje pro děti ulice, sirotčince či projekty založené na mikropůjčkách. Na všech projektech plně spolupracujeme s místní komunitou – bez nich by nic z toho nebylo možné...
Umíte si představit české vysokoškoláky, kteří by s univerzitním diplomem zamířili na smetiště? Určitě, ale pouze jako protest proti neuspokojivému stavu vysokého školství u nás. Ale dokážete si představit studenty, kteří by pilně studovali, aby po skončení školy mohli zamířit do nejvíce znečistěných částí města a sběrem odpadků pomáhali celé komunitě?
Tento příběh (opravdu skutečný), se odehrál v Kibeře, největší chudinské čtvrti keňského hlavního města Nairobi. Na rozloze 2,5 kilometrů čtverečních se tady tísní něco kolem milionu lidí. Takový počet obyvatel vyprodukuje množství odpadu, o jehož úklid se dlouhou dobu nikdo nezajímal. Vznikaly tak obrovské skládky, které znečisťovaly vodu a prostředí. Navíc zde chybí téměř všechno: pořádné silnice, chodníky, osvětlení, elektrické a vodovodní rozvody, kanalizace a v neposlední řadě i kvalitní školy.
Chtěli bychom vám představit Lvice z Paponditi – nebojácné a silné keňské ženy, které se nakazily virem HIV/AIDS v komunitě, která věří, že jde o rodinné prokletí a tudíž trpí právem. Jejich síla spočívá v tom, že nesedí v koutě čekajíc na svůj konec, ale rozhodly se bojovat. Jak? Šijí. Ale nejen to!
Na začátku stojí Mama Karin, první žena ve vesnici, která si osvojila základní znalosti moderní medicíny o šíření viru HIV. Bojovala s pověrou, nadávkami a nenávistí. Postupně přesvědčila nemocné přijmout fakt nemoci, překonat strach ze smrti a hlavně strach ze stigmatu. Podařilo se jí porazit tradici a přesvědčit některé ženy, aby jí uvěřily a nechaly se vyšetřit...
