Zprávy
Za tu dobu, co Centrum Dialog funguje, se nám podařilo mnoho dobrého. Díky podpoře adoptivních rodičů z Čech vystudovaly anebo stále studují, až na 4 tisícky dětí z Keni a Guineje. Protože věříme, že vzdělání je nejlepší formou pomoci, stáli jsme u zrodu 12 škol a školek. Ty kromě vzdělávání dětí, řady kulturních a volnočasových aktivit, pořádají i kurzy analfabetizace pro dospělé. Mimo to naši dobrovolníci provozují zdravotní centra, organizujeme osvětové programy na prevenci ženské obřízky a pořádáme řemeslné a zemědělské. Podporujeme také menší projekty, spoluzakladáme centra naděje pro děti ulice, sirotčince či projekty založené na mikropůjčkách. Na všech projektech plně spolupracujeme s místní komunitou – bez nich by nic z toho nebylo možné...
Umíte si představit české vysokoškoláky, kteří by s univerzitním diplomem zamířili na smetiště? Určitě, ale pouze jako protest proti neuspokojivému stavu vysokého školství u nás. Ale dokážete si představit studenty, kteří by pilně studovali, aby po skončení školy mohli zamířit do nejvíce znečistěných částí města a sběrem odpadků pomáhali celé komunitě?
Tento příběh (opravdu skutečný), se odehrál v Kibeře, největší chudinské čtvrti keňského hlavního města Nairobi. Na rozloze 2,5 kilometrů čtverečních se tady tísní něco kolem milionu lidí. Takový počet obyvatel vyprodukuje množství odpadu, o jehož úklid se dlouhou dobu nikdo nezajímal. Vznikaly tak obrovské skládky, které znečisťovaly vodu a prostředí. Navíc zde chybí téměř všechno: pořádné silnice, chodníky, osvětlení, elektrické a vodovodní rozvody, kanalizace a v neposlední řadě i kvalitní školy.
Ti z vás, kteří hodně cestují a rádi ochutnávají, ví, že každá země má svá stravovací specifika. Najdou se i takoví srdcaři, jejichž láska k jídlu je natolik velká, že cestují jen proto, aby mohli místní kulturu doslova “pozřít”. Jedním z nejznámějších cestovatelů za dobrým jídlem je Francouz Fred Chesneau z dokumentu “S kuchařem na cestách”, který s místními nejen rád tráví svůj čas, ale snaží i naučit se vařit to, co každá země nabízí.
Guinea je nádherná země na západním pobřeží Afriky. Neplettě si jí ale s Rovníkovou Guinejí, Guinejí Bissau anebo dokonce z Papuou Novou Guinejí! To jsou určitě taky krásné země, ale teď bude řeč jednoduše o “Guineji”.
Nedávno jsme našli unikátní fotografie pohledů, které byly nafoceny v letech 1900-1910 v Conakry, hlavním městě Guineji. Víc než sto let staré sépiové fotografie zobrazují, jak vypadala guinejská městská móda na počátku minulého století. Pěkné, říkáte si, a mnozí z vás si představují, že možná kdyby byly fotky barevné, měli byste pocit, že odrážejí i současný stav.
Je to ale pravda? Jak se oblékají lidé v ulicích velkých a moderních měst, jakými jsou například keňské Nairobi, jihoafrické Kapské město nebo nigerijská Abudža? Pokud si myslíte, že lidé zde již dlouhé roky nosí pouze tradiční oblečení, možná budete překvapeni. Kromě módních trendů, které víceméně kopírují vývoj na americko-evropských trzích, se velká africká města vyznačují ještě jednou zajímavostí – vlastní cestou.
Chtěli bychom vám představit Lvice z Paponditi – nebojácné a silné keňské ženy, které se nakazily virem HIV/AIDS v komunitě, která věří, že jde o rodinné prokletí a tudíž trpí právem. Jejich síla spočívá v tom, že nesedí v koutě čekajíc na svůj konec, ale rozhodly se bojovat. Jak? Šijí. Ale nejen to!
Na začátku stojí Mama Karin, první žena ve vesnici, která si osvojila základní znalosti moderní medicíny o šíření viru HIV. Bojovala s pověrou, nadávkami a nenávistí. Postupně přesvědčila nemocné přijmout fakt nemoci, překonat strach ze smrti a hlavně strach ze stigmatu. Podařilo se jí porazit tradici a přesvědčit některé ženy, aby jí uvěřily a nechaly se vyšetřit...
Ve vesnici Paponditi, která se nachází v okolí Viktoriina jezera, byl vždy problém se vzděláváním dětí. Škol je tu nedostatek, o kvalitě ani nemluvě. Právě toto trápilo keňskou komunitu dobrovolníků, kteří chtěli posílat děti do školy, ale nebylo kam, a když už, tak opravdu moc daleko a za moc to nestálo.
"Nedostatkem" začíná téměř každý příběh úspěšného start-upu, zajímavé kavárny anebo neobvyklé služby. Lidem v jejich okolí něco chybí natolik, že je to inspiruje k tomu, aby "byli právě tou změnou, kterou chtějí vidět ve světě," jak říká náš keňský koordinátor James Omolo. A nekvalitní státní školy v Paponditi zlobily Jamese natolik, že se se skupinkou nadšenců rozhodl založit si školu vlastní.
Busy bags, neboli česky „pytlíkové aktivity“, jsou jednoduché hry pro děti, které se vměstnají do malého pytlíku. Když maminka potřebuje zajít k doktorovi, anebo zabavit dítě v autě či vlaku, stačí otevřít pytlík s jednoduchou a smysluplnou hrou. Takových aktivit ale rodiče potřebují více už jenom proto, aby se dítěti rychle neokoukaly. A protože je lehčí udělat jednu aktivitu dvacetkrát, než dvacet aktivit pouze jednou, spojuje výměna nadšené rodiče, kteří jsou ochotní podělit se o svůj nápad a zároveň jej několikrát vyrobit. Na konci projektu má každá maminka dvacet různých her, které jsou unikátní jak nápadem, tak provedením a navíc hand-made.
